1. neděle adventní (Mt 24,37-44)
Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
20. května roku 325 se udála v dosavadních dějinách církve naprosto nevídaná a nečekaná věc. Římský císař Konstantin Veliký oficiálně pozval a vozy státní pošty na císařské náklady dovezl se všemi poctami dvě stovky biskupů ze širokého okolí své říše. Všichni se sešli ve vší parádě v letním císařském sídle v městě Nikája ležícího na příjemném pobřeží stejnojmenného jezera. Císař impéria, které ještě před pár lety krvavě pronásledovalo vše křesťanské, s účastníky prvního ekumenického koncilu nejen přátelsky vyjednával, ale také jedl a pil na oficiálním banketu.
Samozřejmě, mělo to svůj důvod. Konstantin pochopil, že to, co bude do budoucna sjednocovat jeho obrovskou říši, je nové státní náboženství. Totiž křesťanství. Arci ovšem křesťanství vnitřně nerozhádané, čili navenek jednotné a pevné. Proto se s církevními učenci a představiteli sešel, aby dojednali a stručně vyjádřili křesťanskou víru.
Věc se podařila podle všeho záměru. Od těch dob takové vyjádření máme a s úctou se k němu vracíme snad ve všech církvích a kostelech, co jich po světě všude možně je. Včetně jedné věty, která vyjadřuje výhled do budoucnosti nejen pokřtěných, ale úplně všech. Ta věta hovoří o Kristu, který sedí v nebi po pravici Boha Otce. Zní takto: A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce.
Otázka, jakou si máme položit na prahu adventní doby, tedy zní asi takhle: Dá se něčemu takovému věřit? Můžeme něco takového s čistým svědomím vyznávat? Jinak pověděno: Počítáme s tím, že oslavený Kristus v moci a slávě znovu přijde – nebo nepočítáme?
Lidé kolem nás – a my s nimi – žijí tak, jak dovedou a jak mohou. Pokud bychom to chtěli hodně zjednodušit, daly se by se vysledovat tři životní postoje. Čili strategie, podle kterých se lidé přirozeně řídí a chovají, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšleli.
Ta první strategie je popsána v tom, co Ježíš říká o současnících praotce Noe v dobách před potopou. Takoví bezstarostně hodují a pijí, žení se a vdávají. Radují se z hmotných darů a tělesných rozkoší, co hrdlo ráčí. Nevynechají jediný vánoční večírek, narozeninovou oslavu či taneční párty toho či onoho populárního zpěváka, zpěvačky. Ve variantách sportovních a společenských, jaké si jen umíme představit. Vždycky je na co se těšit, kalendář událostí, zvláště v okolích velkých měst je napěchovaný až po okraj, zvláště v obdobích velkých svátků a prodloužených víkendů.
Abychom si rozuměli: na tom nemusí být nic špatného. Radost je něco, co člověk potřebuje jako sůl. Něco, co nám pomáhá překonávat šeď všedních dnů.
Druhá strategie je takřka opačná. Mám teď na mysli lidi, pro které je jejich práce, zaměstnání a vše, co k němu patří, nade všecko. Takoví lidé často pracují do roztrhání těla. Přesčasy jim nepřekáží. Na pracoviště přicházejí ráno ještě před šestou a s radostí se pak věnují svým úkolům se vším fortelem a vynalézavostí. Mnozí jsou také za toto své úsilí náležitě ohodnoceni. Zvláště v lukrativních oborech a v manažerských postech zahraničních firem bývají mzdy závratně vysoké. Takoví lidé posouvají naši ekonomiku k růstu HDP a přispívají k všeobecnému blahobytu, ze kterého těžíme i my ostatní, kteří jsme trochu línější nebo nešikovnější.
Když pomineme riziko vyhoření, pracovních úrazů plynoucích z přepracovanosti, případně ztrátu osobního volna, která poškozuje rodinné vztahy, pak můžeme pracovité lidi pochválit.
Třetí životní strategie vypadá jinak. Tu vyznávají lidé, kteří sice také poctivě pracují a mnohdy dobře vydělávají, avšak zaměstnání jení smyslem jejich života. Cílem, pro který všechno dělají a jemu vše podřizují, je jejich soukromí, rodina, zahrada, domácí kutilství. Takoví lidé s úderem třetí hodiny svléknou montérky nebo vypnou počítač ve své kanceláři, sednou na tramvaj a spěchají domů. Vyzvednou děti ze školy a když je pěkně, vrhnou se na údržbu trávníku na zahradě nebo na úklid domácnosti. Když k nim někdy přijdete na návštěvu, žasnete, jak mají vše doma pěkně uspořádané, nábytek promyšleně sestavený, koberce vyčištěné a knihy v knihovně pečlivě srovnané podle témat, autorů a velikostí.
Ani tohle není samo o sobě vůbec špatné. Kdo z nás by nechtěl žít právě takto? Mít doma v příjemných pokojích pěkně uklizeno, vždy navařeno a v lednici nakoupeno, to je skoro sen a bylo by hloupé se tomu pokrytecky vysmívat.
Tak v čem je problém?
Problém je v tom, že nežijeme v ideálním světě. Nýbrž ve světě nejistém, křehkém a zranitelném. Radovánky typu „po nás potopa“ končí právě tou potopou. Lidé fixovaní na radostné a bezstarostné vzrušující zábavy v okamžiku krize nejsou k použití a v náporu nečekaného a překvapujícího požáru rychle tají jak sněhové vločky.
Ani lidé do úmoru pracující nejsou svou prací automaticky chráněni. Navíc práce sama o sobě hodnotu nemá, jde o to, co děláme. Například o portugalském diktátorovi Salazarovi, který svou zemi pevnou rukou ovládal neuvěřitelné skoro čtyři dekády, se vypráví, jak brzo vstával a bez jakýchkoli zábav a rozptýlení pilně úřadoval až do pozdního večera. Pracovitý a výkonný byl také aparát portugalské tajné policie, takže na nějaké projevy svobody slova a vyznání mohli občané pevninského Portugalska i jeho zámořských kolonií rychle zapomenout.
O tom, jak smutně to může dopadnou s naším domácím soukromím, vypráví podobenství o zloději. Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu.
Potíž je v tom, že to neví. Vykrást se dá skoro všecko. Jak se nedávno dozvěděli ve francouzském muzeu Louvre shromažďujícím umělecké předměty nevyčíslitelné hodnoty.
Pán Ježíš nás ve svém adventním kázání nenechává v bezradném zoufalství, které by rezignovalo na jakoukoli snahu přežití. Přímo před oči nám klade Noeho, muže spravedlivého, který jistě také měl rád svět a tělesné rozkoše mu nebyly cizí, který však prozíravě začal stavět archu, dokud byl čas. Záchranný člun měl na zahradě připravený nejen pro sebe a své nejbližší, ale i pro vše živé, co se do lodi mohlo vejít.
Noe podobně jako onen hospodář nevěděl, kdy to přijde. Neví to ani nikdo z nás – a pokud to někdo tvrdí, je falešný prorok a pozor na něj. To jediné, co můžeme udělat, a co je v moci každého z nás, je něco jiného. Prostě už dopředu myslet na svůj poklad, který nelze tak snadno ukrást. Poklad naší duše, kam se vejdou tři věci: víra, naděje a láska. Potomu budeme podobně jako Noe budeme dobře připraveni, až Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nikdo nenaděje.