V letech 2003-2011 vypracovala sestra Maruše Čábelová několik medailonů velimských kazatelů:
- Štěpán Szeremley – medailonek zde
- J. E. Szalatnay – medailonek zde
- Jaroslav Řepa –medailonek zde
- Jan Zlatohlávek – medailonek zde
Historie českobratrského evangelického sboru ve Velimi
Toleranční evangelická škola ve Velimi
Velimští kazatelé
Obec Velim leží ve středním Polabí, ve Zlatém pruhu země české. Legenda klade její vznik do doby panování knížete Boleslava II., který r. 999 daroval toto území synu Oldřichovi. První písemná zmínka je o velimské rychtě, a to z r. 1272 (Bruno, episcopus Olomucensis, Helmholdo, Ottoni et Gunthero fratribus dictis de W e l y n, famulis suis feudum in villa Bella confert; z téhož roku pochází písemná zmínka o kostele sv. Vavřince, původně slohu románského), ves sama vznikla r. 1304.
Mluví se o 180 000 lidí, kteří v době předtoleranční přijímali podobojí od cestujících kazatelů. V našem kraji se pohyboval Michal Dyonisius (Slovák a luterán, nar. r. 1679 v okrese Martin), Joel Jesenius a Martin Rohlíček, dokonce rodák velimský, původně snad tkadlec.
Nepokoje na Valašsku v r. 1777 ukázaly neúspěšnost protireformačních zákroků. Marie Terezie nařídila kruté represálie přes odpor syna Josefa II., potom trochu ustoupila a v březnu 1780 se vláda vrátila k patentu z listopadu 1777 o „tiché toleranci“. Josef II. vydal dne 13. října 1781 t o l e r a n č n í p a t e n t, který „trpěl“ nekatolíky. 100 rodin nebo 500 osob se mohlo přihlásit k vytvoření sboru, mohli si postavit modlitebnu a vyhledat duchovního.
Na poděbradském panství byl roku 1781 vyhlášen patent teprve 7. prosince. Velimští chodili na kázání do Nové Vsi, kde např. 16. listopadu 1782 kázal a vysluhoval večeři Páně Joel Jesenius, od něhož dostali radu, jak shánět duchovního pastýře. Všiml si toho i milčický rychtář Vavák a napsal: „Stalo se 16. listopadu 1782, že přivezli sobě novoveští odpadlíci kalvínského predikanta ze Žehušic, kamžto on dříve z Uher přijel. Tam v Nové Vsi u Kolína v jedné stodole kázal a jim též večeři Páně podával. Běželi tam celý týden jako omámení s divnou pohnutkou, i na vozích jeli 2 – 3 míle vzdálí, a když domů přišli, přisvědčovali a pochvalovali sobě, že jim Bůh dal tu milost dočkati, že mohli Slovo Boží slyšeti a večeři Páně přijímati.“ – Jesenius byl od poloviny listopadu 1782 pastorem ve Chvaleticích, nikoli v Žehušicích, jak píše Vavák.
Velimští napsali 7. ledna 1783 list do Miškolce v Uhrách superintendentu Samueli Szalayovi se žádostí, aby jim byl poslán kazatel „co nejdříve, aby do nějakého bludu neupadli“. Slibují plat 300 zlatých a naturálie. Podepsáni jsou Václav Kubíček a Matěj Karbula (Karbusický) z Velimi, Jan Němeček z Pňova, Václav Sixta z Předhradí, Matěj Váša z Osečka a Jan Liška z Nové Vsi – všichni rychtáři.
Miškolský superintendent určil pro Velim Štěpána Szeremleye, který 15. března napsal do Velimi dopis s prosbou o strpení, protože se musí přiučiti českému jazyku.
V dubnu se vydává Š. Szeremley na cestu s dalšími kolegy. Velimští poslali povoz a kazatele slavně přivezli. Bylo jich pět, ještě Szalay do Lysé, Végh do Libiše, Kovácz do Kšel a Molnár do Lozic.
Do Velimi dorazili 25. května v neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně. „Mládenci a družičky a mnohý zástup šli jim hodinu cesty naproti vstříc, seřadivše se na jednom návrší, s obnaženou hlavou příchodu jejich čekali. Nato hlučný jásot, srdečné pozdravování a průvod až do Velimi, kde čekali tisícové. Právě se zvonilo na katolickém kostele na nešpory, ale nikdo do kostela nešel, všichni se vmísili do zástupu. Jeden stařec prosil, aby jej posadili na koně, že bylo jeho dávným přáním prvního duchovního do církve vézti. Ve statku Víta Hůly bylo připraveno obydlí…“, píše ve svých pamětech Jan Végh.
První kázání pronesl Szeremley ve čtvrtek 29. května, v den Nanebevstoupení Páně, na text l. Petrova 2, 2-3: Jakožto nyní zrozená nemluvňátka mléka beze lsti, Božího slova žádostivi buďte, abyste jím rostli, jestliže jste však okusili, kterak dobrotivý jest Pán.
Poněvadž Szeremley byl prvním duchovním v okolí, scházel se do Velimi na bohoslužby veliký zástup ze všech stran. Večeře Páně byla vysluhována pětkrát po sobě.
Sbor se dobře o svého kazatele staral. Vavák píše: „Skvostně tu byl chován a ctěn, kamkoli přijede, všude hody takměř pro něj chystají. Dostal několik čistých košil, peřin a jiných k životu potřebných materií. Nepřestávají mu stále dodávati, takže tu právě zlatý věk má a není v stavu ani peněz utratiti, ani těch věcí, jichž mu nanosí, spotřebovati.“
Bylo třeba kostela. Předkové se pokoušeli získat kostel katolický, kdysi utrakvistický, v té době ne dost využívaný, ale to císař nedovolil. Žádost o kostel podal sokolečský Matěj Kubiček v Plaňanech na silnici, když jel císař do Prahy. Na písemnou zápornou odpověď reagovali Velimští žádostí novou a 30. září dostali zápornou odpověď přímo z Vídně. A Szeremley začal vybízet ke stavbě modlitebny kázáními na text z knihy Ezdrášovy, kap. 3, 4 - 5.
Velimský rychtář Vojtěch Vokřál žaloval na Poděbradech, že stavějí bez povolení (začali už v dubnu 1784) a že obec bude škodná. Stavba byla zastavena. Velimští vysvětlili, že modlitebnu staví sbor, ne obec, a že mimo Velim přispívá ještě 21 přifařených obcí. Nato dne 30. června 1784 dostali písemné povolení stavby, a tak bratr kazatelův Samuel mohl u pokládání základního kamene kázat na text Matouš 16, 18.
Kostel zůstal bez stropu a „pucování vnitřního i zevnitřního“, proto se kurátor Hůla vydal do Hloubětína za císařem jakožto majitelem poděbradského panství, když cestoval na manévry, aby mu předal žádost o pomoc. Osobně s císařem mluvil, předal žádost – a císař daroval 402 zlaté na dostavbu! Dne 24. října 1784 se konala slavnost otevření modlitebny za veliké účasti lidu. Kázal Samuel Szeremley na text Žalmu 27, 4 a místní farář na text Izaiáše 66, 1-2. Přítomni byli Ondřej Kovácz ze Kšel, Jan Kazay z Bukovky, Ondřej Szegö z Krakovan, Ladislav Baka z Hořátve, Petr Sykora z Vysoké, Samuel Kapossij z Nebužel, Samuel Galambosy ze Soběhrd a Jan Szalatnay z Moravče.
Kostelík stál vlevo od fary, asi na místě dnešní zahrady, stavěn byl z kamene, střecha byla šindelová, ozdobená kohoutem a hvězdou. Uvnitř byly lavice ze zrušeného dominikánského kláštera na Malé Straně v Praze. Stály 40 zlatých. V Pamětní knize je „poznamenání těch věcí, které se za času prvního D. P. k církevnímu užitku koupily aneb darovaly: křtitedlnice a dva kalichy ke stolu Páně, stůl, darovaný od bratra Matěje Holánka z Baierveku, ubrus nový, darovaný od sestry Anny, manželky bratra Jakuba Nováka z Velimě. Servítek nový, darovaný od sestry Rozálie Karbulovy, manželky br.Matěje Karbuly z Velimě. Dva šátky batistový, nový, darovaný od s. Doroty Brtkovy, manželky br. Jakuba Brtka z Milčic. Kancionál, darovaný od s. Doroty Holánkovy, vdovy po Matěji Holánkovi z Baiervecku. Pokladnice, koupená od církve. Knihy k užitku církevnímu koupené: Výklad celého Písma svatého ve 4 dílech, koupený z pokladnice za 19 zlatých.“
Pamětní kniha velimského sboru, založená jejím prvním kazatelem Štěpánem Szeremleyem, zachycuje vznik sboru takto: „...na panství Poděbradském veliké množství lidu k náboženství evangelickému reformitskému při comissi na císařském kanceláři Poděbradském se přihlásilo, kteréžto množství, zvláště lidé Velimské církvi přináležející, od Dvojíctihodného Pána Superintendenta Ref. v Uhřích, v městě Miškolcz přebývajícího, duch. pastýře sobě vyžádali.“ Ke sboru se přihlásili lidé z 22 vesnic a města Kolína v počtu 270 rodin. Podle zprávy Jana Josefa Baiervecka, správce panství poděbradského, to bylo r. 1782 k 31. prosinci 2.386 osob, ke 30. červnu 1783 pak 6.725 osob. Prvním kazatelem byl Štěpán Szeremley z Miškolce v Uhrách, který přišel spolu s Janem Véghem, Josefem Szalayem, Ondřejem Kovácsem a Petrem Molnárem. Do Velimi dojeli 25. května 1783 v neděli před svátkem Nanebevstoupení Páně. Usídlili se ve statku Víta Hůly č. 18, Szeremley zůstal, ostatní se rozjeli do okolních sborů.
V toleranční modlitebně bylo požehnáno sňatku Jana Szalatnaye z Moravče a Ludmilly – Lydie Marešové z Kolína, jejichž vnuk, superintendent Justus Emanuel Szalatnay, se stal později velimským farářem.
Fara se začala stavět ještě za působení Štěpána Szeremleye, tedy v r. 1785, ale ten v ní již nebydlel, byl seniorem Kovácsem povolán do Krabčic, aby pomohl uspořádat vztahy mezi tamními reformovanými a augspurskými, což se Szeremleyovi celkem podařilo.
Po šesti letech, r. 1789, odchází Štěpán Szeremley z Krábčic do Čermné, kde 10. června 1792 umírá. Bylo mu 34 let a 1 den. Zůstává po něm vdova Barbora se synkem Štěpánem, která se později provdává za kazatele Ladislava Lenkeye, faráře ve Chvaleticích. O dalším osudu Barbory a syna Štěpána mladšího není nic známo.
Po odchodu Štěpána Szeremleye do Krábčic přišel do velimského sboru František Kovács z Krouny. Po třech letech působení se vrací do Uher. Třetím kazatelem je Jan Breznay, senior chrudimského seniorátu. Umírá zde 18. května 1800 a je pochován na katolickém hřbitově.
Škola vznikla zároveň s tolerančním kostelem a stála mezi farou a modlitebnou asi tam, kde dnes stojí nová fara. Sloužila do roku 1866, kdy byla nahrazena novou.
Přichází Mikuláš Toronay z Borové u Poličky. Dokončil vnitřní úpravu modlitebny a založil r. 1820 hřbitov, na němž byla 17. července 1821 jako první pochována Kateřina Kremlová ve stáří 112 let. A prvním farářem, který byl na novém hřbitově – dnes stará část v památkovém území - pochován, je právě Mikuláš Toronay (po jeho dvou dcerách jsou ve Velimi dodnes potomci v sedmi rodinách - přímým potomkem je br. ThDr. Ladislav Beneš, odb. asistent ETF UK v Praze, po Toronayově vnučce Rosálii Mazurové, provd. Benešové, dceři Alžběty Toronayové - Mazurové).
Pátým kazatelem byl Josef Rimány, který působil ve Velimi také až do smrti.
Prvním českým farářem je Jan Ruml z Dolních Bučic ze sboru semtěšského. Za jeho duchovenské práce byl postaven r. 1854 trojlodní kostel s věží 3O m vysokou a třemi zvony, a to sedm let před vydáním císařského patentu! Z toleranční modlitebny sem byly přeneseny ony raně barokní lavice s bohatým boltcovým ornamentem a průplety ze 70. let 17. století i kazatelna. Pouze farářská lavice v apsidě byla zhotovena cerhenickým truhlářem jako věrná nápodoba.
Justus Emanuel Szalatnay, vnuk Jana Szalatnaye z Moravče, přišel do sboru r. 1858, r. 1871 je seniorem čáslavského seniorátu, později superintendentem církve české. Působil zde 52 let (zemřel 8. září 1910 a je ve Velimi pochován), měl 23 vikářů a ordinoval 22 farářů. Pečoval o školy a jejich učitele, zakládal nedělní školy v okolních obcích a připravoval jejich učitele. Zakoupil hospodářství, výnosů jehož polí dodnes sbor využívá. Za něho postavena evangelická škola s bytem pro učitele, zakoupeny varhany (uváděl je otec skladatele J. B. Foerstera, varhaník od sv. Vojtěcha a Víta v Praze, Josef Foerster), zřízena nová část hřbitova a postavena nová fara. Na faře Szalatnaye navštívil i prof. T. G. Masaryk při návštěvě obce v r. 1901. V průčelním okně kostela najdeme erb rodu Szalatnayů, který obdrželi od císaře Ferdinanda III. v r. 1639 s predikátem „de Nagy Szalatna“.
Evangelická škola byla pro svou vysokou úroveň nazývána „velimskou univerzitou“. Byla to zajisté zásluha vynikajících učitelů, jako byl Josef Choděra, Karel Chobot, Josef Volek, Josef Zemánek a řídící učitel Josef Buldra, který působil na evangelické škole od r. 1907 do r. 1913, po jejím zrušení na obecné a měšťanské škole ve Velimi do r. 1938. Učitelé vedli za doprovodu varhan zpěv, nacvičovali chrámové sbory i pohřební písně. Josef Buldra, též dlouholetý kurátor sboru, se v předvečer svých 95. narozenin rozloučil se sborem slovy: „ Milý sbore, poněvadž mi není možno, abych přišel mezi vás, používám této cesty a přeji vám plného rozkvětu, abyste byli silní ve víře, aby Bůh žehnal vašemu konání. Rád vzpomínám na práci mezi vámi a děkuji Bohu, že mi dopřál, abych tak dlouho pobýval mezi vámi. Srdečně vás všechny zdravím a do ochrany Boží poroučím."
Posledním vikářem J. E. Szalatnaye, později druhým a nakonec prvním farářem sboru byl Jaroslav Řepa. Působil ve sboru 42 let, poslední dva roky byl správcem evangelických zařízení v Sobotíně. Byl to kazatel liberálnější, zaměřený na národ a jeho reformační dějiny. Provedl sbor dvěma válkami a byl vážen a ctěn. Verš na jeho hrobě přesně vystihuje jeho vzácnou službu: Pracovals pro jméno mé a neustals (Zjev.2).
Vikářem Jar. Řepy byl Jiří Vojtěchovský, jehož maminka pocházela z rodu velimských Sixtů. Tento v pořadí devátý kazatel působil ve sboru do r. 1950. I po svém odchodu často přijížděl do sboru, aby zde kázal.
Bratr farář Jan Zlatohlávek se stal velimským farářem v lednu 1951, v období společensky nejtěžším. Sbor je zasažen vystěhováním mnoha selských rodin, čehož důsledky jsou patrny dodnes. Sbor přichází o budovu školy a na faru, kterou chtěl původně národní výbor za školu vyměnit a faráře vystěhovat do budovy školy, přichází nájemník. Po jeho vystěhování se podařilo vybudovat na faře shromažďovací místnost, a tak byla do jisté míry situace zachráněna. Aby byla posílena sborová činnost, vytvořil br. Zlatohlávek vedle již stávajících Zásmuk a Uhlířských Janovic tři kazatelské stanice (Křečhoř, Nová Ves, Cerhenice), v zimním období zde bývaly i biblické hodiny. V sídle sboru se konávala v neděli večer pravidelná shromáždění – sborové večery - s výkladem Písma a dalšími vzdělavatelnými pořady se světelnými obrázky, přednášky z církevních dějin, písemnictví.
Při 170. výročí sboru v r. 1953 a v následujícím roce 100. výr. postavení kostela kázal ThDr. Viktor Hájek, tehdejší synodní senior, hosty byli ThDr. PhDr. J. L. Hromádka a předseda Evang. díla, PhDr. J. A. Pellar. Jan Zlatohlávek zastával od r. 1970 funkci konseniora Poděbradského seniorátu. Sloužil velimskému sboru téměř 25 let, když mu byl státní mocí odňat souhlas k vykonávání duchovenské služby. V té době byl sbor postupně obětavě administrován z Kolína br. farářem Františkem Marounkem, Josefem Kejřem a Miroslavem Frydrychem.
Dne 10. července 2005 umírá v Praze bratr farář Jan Zlatohlávek ve věku 94 let. Pobožnost a rozloučení s ním vykonal br. Ing. Alfred Kocáb v kostele U Klimenta. Potěšení věčné a naději dobrou z milosti dejž Pán tomuto svému věrnému služebníku.
Sbor je opět administrován obětavým bratrem farářem Bohuslavem Vikem z Peček v letech 1989-92.
Dvanáctým kazatelem je po dobu pěti let vikář Karel Dřízal, a to do června 1997. Po odchodu dalšího kazatele, faráře Ondřeje Wolfa, který pracoval ve sboru od r. 1997 do r. 2003, administroval sbor kolínský farář Blahoslav Matějka. Kurátorkou je Blanka Kopecká.
Čtrnáctým kazatelem sboru se v září 2011 stal Lukáš Ondra, který přišel z Brandýsa nad Orlicí.
Na počátku 21. stol. opravil sbor kostel. Byl opatřen novou omítkou a střešní krytinou, přestavěny schody. Uvnitř byl kostel vymalován, natřeny dveře. Stará toleranční zeď doplněna a pořízena nová zčásti kovaná vrata do zahrady. Také fara se dočkala v této době mnoha úprav včetně rekonstrukce shromažďovací místnosti – Szalatnayovy síně. Podstatná část sborového areálu je zapsána jako kulturní památka. Vedle mnoha současných i minulých členů sboru opravy výrazně podpořily sesterské církve německé, dále Středočeský krajský úřad, Ministerstvo kultury ČR, Obec Velim a Jeronýmova jednota. Poděkování patří i místním a jiným firmám, které opravy s porozuměním prováděly.
Kolik událostí se stalo, které otřásaly sborem a jeho údy! Kolikrát byla víra Beránkova tupena, kolik zarmoucení a bídy bylo! Při shromáždění k 200. výročí vzniku sboru řekl synodní senior ThDr. Václav Kejř: „Co nám jasně svítí na naši cestu, je apoštolské slovo: Jako umírající a aj, živi jsme!“ Ano, to platí i dnes, když se umenšujeme. Ale máme Ježíše Krista, toho Pána a Spasitele, v jehož jménu zde církev je jako div Božího slitování, nabízející chléb života.
S věrností statečnou budovali naši otcové svůj sbor a vynaložili při tom mnohé. Jistě mysleli i na nás, své potomky. Kéž i my jsme shledáni věrnými, kéž i my osvědčujeme svou víru, lásku a naději, kéž můžeme jednou říci s apoštolem: Toto je to vítězství, které přemáhá svět, víra naše!“ (l. Jan. 5,4).
Maruše Čábelová
Evangelické školy byly zakládány převážně na venkově. Během let 1781 – 90 jich bylo v Čechách a na Moravě na padesát.
Ve Velimi vznikla jednotřídní škola v r. 1784. Stála na místě nynější fary. R. 1866 byla postavena nová škola, k níž byl připojen sad. Po čtrnácti letech byla rozšířena na dvoutřídní. Při tehdejších poměrech nebyly třídy ani hygienická zařízení vyhovující. „Když jsem poprvé po zahájení školního roku vstoupil do třídy, div se mi hlava nezatočila nad tím množstvím hlav, které mě očekávaly. A po celou dobu, co jsem ve třídě vyučoval, byl počet žáctva stále takový. Snad pod osmdesát ani neklesl, ale často stoupl na devadesát i výše. V jednom školním roce jich bylo sto. Už ani nevím, kde všichni seděli, ale vím, že někteří psali i na stupni,“ vzpomíná poslední řídící učitel Josef Buldra na r. 1902. Velimskou školu navštěvovaly i děti z Vítězova.
Prvními učiteli nebyli učitelé v pravém slova smyslu. Byli to většinou mužové z lidu, povolaní církví pro svou vážnost a ušlechtilost, snad i pro trochu znalostí literních, tj. čtení, psaní, počtů a Bible. Pracovali se strádáním i sebezapřením, ale také s mnohou láskou a oddaností církvi. Bylo vítáno, byli-li dobrými zpěváky a varhaníky.
Prvním učitelem ve Velimi byl Josef Bláha z Hlízova, narozený r. 1754. V r. 1772 dostal výuční list ovčácký. Ve Velimi působil od r. 1784, ale později odešel do Uhříněvsi, kde působil jako ovčácký mistr. Byl to vzdělaný samouk, napsal Poučení pro mladé sedlské hospodáře, jak mají hodnost stavu svého poznati, Důležitost stavu sedlského a O spokojenosti venkovské. Jeho rukopisy jsou uloženy v muzejních sbírkách v Kolíně.
Poté přicházejí učitelé Václav Kodym a Jan Zajíc, který později zakoupil domek v Kolíně a tkalcoval. Dále to byli Jan Boháč a v l. 1814 – 59 Matěj Choděra, po něm syn Josef Choděra v l. 1859 – 91. Za jeho působení byl podučitelem (1879 – 91) Karel Chobot, který se po smrti Choděrově stal řídícím učitelem. Jeho pomocníkem byl Josef Volek (1891 – 1902). V tom roce přichází na uvolněné místo po Volkovi, který se stal řídícím učitelem v Semtěši, Josef Buldra z Chleb. V r. 1907, kdy Chobot umírá, je Buldra zvolen řídícím a s ním spolupracuje Josef Zemánek, dosud učitel v Předhradí. V té době se ve sboru těšil všeobecné vážnosti a úctě superintendent Justus Emanuel Szalatnay, který právě o školu opíral svou bohatou činnost. Vyučoval v nedělní škole, kam přicházela kromě dětí i mládež a ženy. Szalatnay zvával učitele k rozmluvám do fary, jejich námětem byla nejen škola, ale i sbor, zpěv, literatura a kultura. Z učitelů si Szalatnay vychovával i učitele nedělní školy. Byli to již lidé odborně vzdělaní, školu a sbor milující, vzorní pracovníci. Proto byla velimská škola ceněna.
Již od r. 1907 nastávaly některé finanční potíže, když obec odmítala přispívat na udržování školy, úřady prohlásily budovu za nezpůsobilou a naléhaly na stavbu nové. Současně se jednalo o stavbu školy obecné a bylo rozhodnuto školy spojit. A tak 30.dubna 1913 se vyučovalo v evangelické škole naposledy. Bylo z toho mnoho lítosti, dokonce se uvažovalo o znovuzřízení evangelických škol, ale válka a náboženské poměry se utvářely tak, že se církev škol vzdala.
Na slavnou evangelickou školu ve Velimi nyní upomíná jen budova s deskou, kde čteme: Nabytí moudrosti dražší jest nad klenoty (Job 28, l8).
Maruše Čábelová
V letech 2003-2011 vypracovala sestra Maruše Čábelová několik medailonů velimských kazatelů: