I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka. Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. V onen den budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev národům, a místo jeho odpočinutí bude slavné. (Izajáš 11,1–1)
Prožíváme druhou neděli adventní. Na svátečním svícnu jsme rozsvítili druhou svíci ze čtyř. Co si budeme povídat – děti se už těší na Vánoce. A my se jim nemůžeme divit.
A na co se těšíme my? My dospělí? Když na to přijde, možná víc než na Vánoce právě na ten Janem Křtitelem tak naléhavě zvěstovaný advent. Ten advent království nebeského. Které tu sice ještě není, ale už se přiblížilo.
Pokud ano, pokud tohle chceme od Jana slyšet a na to se z celého srdce opravdu těšit, pak nelze přeslechnout, že se to celé nestane jen tak samo od sebe. Ale že pro to také musíme sami něco udělat. O něco usilovat. Připravit cestu. Vyrovnat stezky.
K různorodé pestrosti svědectví Písma svatého patří, že Jan Křtitel není první a není jediný, kdo advent Páně zvěstuje, očekává a připravuje. Když ve Starém zákoně hledáme Krista, pak ho nalézáme především a zdaleka nejvíc u Izajáše, prvního ze tří Velkých proroků. Ne náhodou se o něm říká, že on je jakoby pátý, starozákonní evangelista.
Jedno z mnoha jeho slavných proroctví o příchodu Mesiáše čili Krista jsme před chvílí slyšeli. Z jeho známé jedenácté kapitoly. Zde kouzlem nechtěného a k radosti dětských duší potkáváme právě jedenáct druhů zvířat: vlka, beránka, levharta, kůzlátko, tele, krávu, medvědici, lva, vola, zmiji a baziliška. Což tak trochu připomíná malou zoologickou zahradu s interaktivními prvky.
Izajáš patří k těm, kteří rozhodně nejsou anděle či vymyšlená postava šerosvitu dějin. Nýbrž tu máme co do činění se skutečným člověkem z masa a kostí. S někým, kdo žije v historicky dohledatelné době. V případě té jeho jedenácté kapitoly za času vlády judského krále Chizkijáše krátce před babylonským zajetím. Tedy v komplikované domácí i mezinárodně politické situaci. Která vzdor své ekonomické úspěšnosti své současníky rozhodně nenaplňuje klidem ani důvěrou.
Jak by ta situace vypadala letos? A jak by asi působil Izajáš dnes? Kniha označená jeho jménem k tomu nabízí dva příběhy, které se dají snadno vyprávět v kulisách naší přítomnosti, jak ji známe.
Takže si představme metropoli Kijev, jak se na něj hrnou ruské tanky a na nedalekém letišti přistávají expediční vojenská letadla a helikoptéry. S hlavním městem a jeho obyvateli to vypadá dost špatně. Obránci jsou sice odhodlaní ale je jich proti přesile málo. Sousední vládcové, Mateusz Morawiecki, Emanuel Macron, Olaf Scholz a Ursula von den Leyen jen bezmocně přihlížejí. Vyslat ozbrojenou pomoc není v jejich silách, s něčím takovým nepočítali a na to se nepřipravovali. Prezident vydá potřebné rozkazy vojákům a sám se odchází modlit do katedrály svaté Sofie. Úpěnlivě prosí Hospodina o záchranu. Není si úplně jistý – nebylo by nakonec lépe vyjednávat s nepřítelem o podmínkách kapitulace? Snad by se tím předešlo ztrátě mnoha lidských životů. To je okamžik, kdy prezidentovi posílá prorok Izajáš krátkou a jednoznačnou zprávu: Toto praví Hospodin o ruském carovi: Nevejde do tohoto města. Ani šíp tam nevstřelí, se štíty nenastoupí, násep nenavrší. Cestou, kterou přišel, se zase vrátí.
Tedy žádné poraženecké nálady, žádné dobrovolné podvolení agresorovi! To je něco, co prezident jako vrchní velitel, v těžké chvíli potřebuje slyšet.
Druhý příběh je z hlediska prezidenta více osobní. Protože těžce onemocní. Rakovina sžírá jeho tělo a přivolaní onkologové mu přes veškerou snahu neumějí pomoci. Izajáš to zprvu vidí stejně jako renomovaní lékaři a špatnou diagnózu mu nezakrývá:
Udělej pořízení o svém domě, protože zemřeš.
Prezident se ocitá blízko smrti. Zcela zesláblý uléhá a na lůžku v modlitbách úpěnlivě prosí Hospodina o uzdravení.
Jenomže pak se k Izajášovi nečekaně stane slovo Hospodinovo. Dřív než pacient se dozví, že Bůh prosby nemocného krále vyslyší. Že změní jeho úděl a k jeho dnům přidá ještě dalších patnáct let.
Tohle si prorok nenechá pro sebe. Jako dobrý pastýř lidských duší spěchá s potěšující zprávou neprodleně do prezidentského paláce posilnit umírajícího vladaře.
Jak říká a jak to chce Jan Křtitel: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!
Takže to, co teď máme před očima, není šikovnými scénáristy na efekt vyfabulovaná štědrovečerní pohádka s herci oblečenými do lesklých kostýmů. Nýbrž syrové poselství zkušeného a na Boha napojeného muže, který během svého dlouhého života už zažil ledacos – aniž by cokoli ztratil na potřebě bojovat za spásu každého jednotlivce z plné své síly.
Tedy jak vypadá advent Hospodinův v prorockých viděních tohoto neúnavného služebníka Božího? Co nám může nabídnout?
Advent podle Izajáše vypadá třeba jako zelený proutek, který nečekaně vzejde z šedivého olivového pařezu. Ten strom byl s podzimem z neznámých důvodů pokácen a zdá se, že je s ním konec. Jenomže on zjara obrazí. A za pár let z něj vyroste nový strom, pružný a silný, plný šťavnatých plodů. Pokud víme, že Jišaj je otcem krále Davida, pak toto podobenství sedí k příběhu narození syna Marie, jak ho budou vyprávět Matouš a Lukáš.
Advent Páně může podle proroka vypadat i jinak. Například jako zdánlivě nepravděpodobné a v přírodě dosud nevídané přátelství mezi vlkem a beránkem, krávou a medvědicí. Tedy jako mystický pokoj ztraceného a jednou znovu nalezeného ráje zahrady edenské.
Nebo může advent nebeského království vypadat, jako když malý hoch svou drobnou ručkou za ohlávku povede obrovitého vola. A touže ručkou pak sáhne do zmijího doupěte, aniž by se mu stalo cokoli zlého.
Advent Kristův se může též podobat pokoji v našem státě. Až Agrofert ztratí na své závažnosti. Až nikdo tu nikoho nebude utlačovat. A kdyby přece jen ano, pak se tu bude soudit spravedlivě. Chudý člověk se zavčasu dobere práva aniž by se zadlužil u drahých advokátů. Protože poznání Hospodina se rozšíří po celé naší zemi. Kostely se zaplní do posledního místa a ještě se budou muset stavět nové. Bohoslužby pojedou na tři směny.
Anebo advent Hospodina bude vypadat jako pouť pohanských národů na Sijon. V onen den, říká Izajáš, budou pronárody vyhledávat kořen Jišajův, vztyčený jako korouhev…, a místo jeho odpočinutí bude slavné. Mírumilovní lidé budou své naděje směřovat na místo, kde kdysi zemřel Ježíš.
Korouhev jeho kříže a úžas jeho prázdného hrobu poskytnou úlevu a potěšení pro všechny poraněné a unavené, plačící a toužící.