Kázání na 4. neděli postní
Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená ‚Poslaný‘.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří jej dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, kdo tu sedával a žebral?“ Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to já.“ I řekli mu: „Jak to, že se ti otevřely oči?“ Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ Řekli mu: „Kde je ten člověk?“ Odpověděl: „To nevím.“ Přivedou toho, který byl dříve slepý, k farizeům; toho dne, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla totiž sobota.Proto se ho farizeové znovu dotazovali, jak nabyl zraku. A on jim řekl: „Položil mi bláto na oči, umyl jsem se a vidím.“Někteří z farizeů říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní naopak říkali: „Jak by mohl hříšný člověk činit taková znamení?“ A došlo mezi nimi k roztržce. Řekli tedy znovu tomu slepému: „Za koho ty jej pokládáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Židé nevěřili, že byl slepý a že prohlédl, dokud si nezavolali jeho rodiče a nezeptali se jich: „Je to váš syn, o němž říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že nyní vidí?“ Rodiče odpověděli: „Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Jak to, že nyní vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, také nevíme. Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“ To řekli jeho rodiče, protože se báli Židů, neboť Židé se již usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto řekli jeho rodiče: Je dospělý, zeptejte se ho! Zavolali tedy ještě jednou toho člověka, který byl dříve slepý, a řekli mu: „Vyznej před Bohem pravdu! My víme, že ten člověk je hříšník.“ Odpověděl: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ Řekli mu: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ Odpověděl jim: „Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?“ Osopili se na něho: „Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ Ten člověk jim odpověděl: „To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ Odpověděli mu: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena. Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
Pro posluchače je to těžký úkol. Vyprávění o uzdravení slepého, tam někde poblíž vodní nádrže Siloe, zabírá celou devátou kapitolu. Jen samotné přečtení tohoto rozsáhlého textu zabere dlouhých šest minut.
Stejně tak je to náročné pro kazatele, který po tak dlouhém čtení nechce posluchače zahltit rozvleklým kázáním. A že by bylo mluvit o čem. O nemoci a uzdravení. O rodičích a dětech. O sousedech, kteří rádi strkají nos, kam nemají. O nábožensky nesmlouvavých farizejích, kteří jsou přímo alergičtí na nedodržování pracovního klidu během dne odpočinku.
Ale úplně nejvíc by asi bylo třeba mluvit o onom původně nevyléčitelně postiženém, avšak ve finále přece jen uzdraveném člověku. O jeho vnímání toho, co se děje. O jeho statečnosti. O jeho vyznání víry. Však se k němu dostaneme.
Ježíš v Jeruzalémě potká vážně nemocného člověka a uzdraví ho. Uzdravení se zdá při čtení evangelií tak stereotypní, tak samozřejmé, že o něm vlastně už ani nepřemýšlíme. Ale ono je to přitom nesamozřejmé a v pravém slova smyslu nad-přirozené. Je to něco, co je výzvou pro každého z nás. Nebýt lhostejný k těžkému osudu vážně nebo dokonce nevyléčitelně nemocných lidí, které i čistě náhodou někde potkáme. Při pozorném čtení vidíme a máme vidět: všímavost vůči nemocným lidem je něco, co souvisí s Ježíšem a s naší vírou.
Což současně vyvolává určitou nejistotu. Ne vždy budeme v péči o nemocné tak úspěšní jako byl on, Syn Boží. Možná právě proto – nikdo z nás nemá takovou moc, jakou má on. A přesto můžeme přijmout, že už sama péče o někoho, komu není dobře, ať už to má podobu profesionální nebo dobrovolnickou, je malý zázrak. Zázrak, který nemocnému přináší úlevu, i když třeba neuzdravuje až tak, jak by si přál on nebo jak bychom si přáli my.
Otázka učedníků, jak jsme ji slyšeli na začátku, není až tak neobvyklá nebo nějak hloupá.
Kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?
Systematické zkoumání potvrzuje, že mezi onemocněním a životním stylem nemocného, případně jeho rodičů, často souvislost opravdu je. Závislým alkoholikům a náruživým kuřákům se prostě rodí neduživé děti častěji než těm, kdo vyznávají sport a zdravou stravu. Celkem běžná je dědičnost u duševních poruch. Na to jsou prostě statistická data a bylo by marné je popírat.
Ani Ježíš je nepopírá. Třeba ti rodiče, zmínění v našem příběhu, opravdu něco zanedbali nebo dělali úplně špatně.
Co však Ježíš v danou chvíli popírá, je otázka sama. Místo sáhodlouhé filosofické či teologické diskuse o příčině nemoci Ježíš odvrací naši pozornost od minulosti, kterou nezměníme, k současnosti, kterou proměnit umíme. Pokud se k tomu odhodláme, bude to něco velikého. Bude to skutek Boží, který se díky nám může zjevit.
Ježíš uzdravuje v sobotu. To se nedá popřít. Ale neměli bychom to s naivním nadšením vnímat jako revoluční pravidlo. S tím, že bychom pak odstranili všechny ostatní náboženské zvyklosti jak něco zastaralého a obtěžujícího. Protože Ježíš sobotní klid obvykle drží. V den odpočinku se ve shromáždění věřících modlí, zbožně naslouchá čtení Mojžíšova zákona a příležitostně i káže. Také později jeho učedníci a učednice budou svá setkávání klást na sobotní tichý večer. A až to půjde, zavedou neděli jako den pracovního klidu, kdy je lepší než uspěchaně chodit do práce odpočívat, slavit večeři Páně, zpívat chvalozpěvy.
Jenomže pak jsou zkrátka situace, kdy zachránit zdraví nebo život má přednost. Když pravidlům a zvyklostem naše duchovního života rozumíme, pak je umíme načas opustit, abychom se k nim pak zase vděčně vraceli jako k něčemu docela praktickému a užitečnému.
Kdo naši pozornost poutá nejvíce, je ovšem onen od narození slepý člověk. Ten, kterého sousedé znají jako žebráka denodenně s nataženou dlaní čekajícího na almužnu od náhodných kolemjdoucích.
Jeho cesta od slepoty k vidění, od nemoci ke zdraví, od pasivity k aktivitě, od nevíry k víře, je dlouhá a dramatická. Evangelista Jan ve svém vyprávění skutečně nespěchá a na scénu postupně přivádí mnohé postavy, které pak slepému žebrákovi stojí v cestě a brání ve štěstí. Pomocí mu nejsou ani jeho vlastní rodiče, ať už si o jejich odpovědnosti myslíme cokoliv. Raději nevědí, raději se k jeho zdraví na veřejnosti nevyjadřují, protože se bojí vyloučení ze synagogy.
Uzdravený člověk nemá vyhráno snadno a rychle. Sotva se dá trochu dohromady, už mu inkvizitoři kladou nepříjemnou otázku, kdo je pro něho Ježíš. Snad je to prorok. Snad někdo od Boha, možná dokonce muž Boží. Navzdory tomu, že si farizeové myslí pravý opak, protože ten, kdo porušuje sobotu, ten přece musí být hříšník.
Tohle tak dopodrobna evangelista nevypráví jen pro nic za nic, aby to snad bylo zajímavé. Naopak: vypráví to proto, že jít za Ježíšem, rozhodnout se, a přes obecný odpor ho odvážně vyznat jako Syna Božího, to může přinášet řadu obtíží.
Tak to bylo a tak to leckdy máme i dnes. Každý a každá se může rozhodnout a vybrat si, co chce.
Zda přijmout Ježíšův soud, tedy Ježíšův způsob vidění světa, anebo ne.