2. neděle mezidobí

Z přečteného evangelia na začátku připomenu tato Janova slova:

Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho.

Ono to možná zprvu může vypadat jako nepřípadné, přemýšlet tom, kde vlastně byl Ježíš doma. Kde bydlel. Možná se nám hned v této souvislosti vybaví jeho vlastní hořká slova, že

lišky mají doupata a ptáci hnízda, kdežto Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.

Jenomže, střízlivě viděno, Ježíš sdílející ve všem náš lidský úděl, dřív, než se vydá na svou poslední cestu do Jeruzaléma, musí někde bydlet, někde být doma. Zcela jistě ve svém dětství a v raném mládí je doma v Nazaretě, v domě svého otce Josefa. V příbytku, který Josef jako tesař možná sám vlastními silami postavil pro sebe a svou rodinu. Později Ježíš bude bydlet na příjemném pobřeží galilejského jezera, ve městě Kafarnaum, u svého přítele Petra, v pohostinství jeho rodiny a tchyně. Z toho, co se píše u Jana, se zdá, později také často nalezne bezpečné zázemí nedaleko Jeruzaléma u svého milovaného přítele Lazara a jeho sester, Marty a Marie.

Naše dnešní čtení ovšem předpokládá, že nějakou dobu Ježíš pobývá v Betanii, na druhém břehu Jordánu. Tedy v judské poušti, kde žije, promlouvá a působí Jan Křtitel. Janovi učedníci se kolem procházejícího Ježíše doptávají právě na to: Mistře, kde bydlíš? A on jim nezůstane dlužen svou odpověď: Pojďte a uvidíte.

Proč se vlastně první dva učedníci – původně učedníci Jana Křtitele – proč se zajímají, kde Ježíš bydlí? To se zde nevysvětluje. Zůstává na nás, jak to uchopíme – zda v tom bude spatřovat zbytný detail nebo naopak něco důležitého.

Motiv domova – tedy místa, kam člověk patří, kde vyrostl nebo dlouhou dobu pobývá, kde se cítí mezi svými, nejlépe a nejbezpečněji – ten ovšem jistě patří mezi nejvyšší hodnoty našeho života. Pro nás Čechy to kouzlem nechtěného (?) podtrhuje první verš naší státní hymny. Jak to v obrozeneckém sentimentu, který sdílíme přes všechny úsměšky, napsal Josef Kajetán Tyl: Kde domov můj.

Jako děti – pokud jsme měli to štěstí – jsme pobývali v domově nám připraveném našimi rodiči. V mladé dospělosti jsme pak možná své pobyty více či méně rychle střídali. A pokud to šlo dobře, své trvalé bydlení jsme nakonec získali tam, kde jsme našli práci a založili svou rodinu.

Ne každý na to chce myslet a ne každý si to připustí, že tohle štěstí – mít trvalý domov někde, kde se nám to líbí a je nám tam se sousedy dobře – není něco samozřejmého a není to něco časově nekonečného. Vždyť, řečeno slovy žalmu, člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.

Pokud tímto směrem hledíme a takto uvažujeme, dospějeme k myšlenkám vysloveným třeba Pavlem na několika místech jeho epištol. Co on o tom říká, by se asi dalo shrnout do věty, že v tomto našem někdy nevlídném světě sténáme touhou po nebeském příbytku, který nepodléhá zubu času: Víme přece, píše apoštol, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.

Něco podobného slibuje Ježíš svým učedníkům během poslední večeře. Tam je připravuje na skutečnost, že odchází někam, kde oni s ním nebudou moci hned být. Ale, že v domě nebeského Otce je mnoho příbytků. A tam že on jim připraví místo.

Takže když se ti dva učedníci Ježíše ptají, kde bydlí, začínají chápat, že on je ta k onomu trvalému bydlení pravá cesta, pravda a život. Proto se takřka instinktivně rozhodnou vzít vážně, co jim o putujícím muži z Nazareta řekne prorocky Jan Křtitel: Hle, beránek Boží.

Je to velká a požehnaná věc, mít dobré učitele, mít tu výsadu, kterou nemá každý! Ale také: umět jim pozorně naslouchat, nechat se jimi vést, a pak se v pravý čas odpoutat a s odvahou převzít svou vlastní odpovědnost za způsob za své myšlení a rozhodování.

Co v Ježíšově příbytku ti dva nakonec doopravdy viděli, co slyšeli a co tam asi dělali, evangelista nepoví. Protože ví, že víme, nebo dokážeme uhodnout. Přece to, co obvykle děláme i my, když nás k sobě někdo pozve domů. Přátelsky rozmlouváme, něco dobrého s ním pojíme a něco popijeme.

Cosi takového o něco později zakusí také budoucí apoštol Petr. V jeho případě ovšem podnět vyhledat Krista nevzejde od jeho učitele, nýbrž od jeho rodného bratra, Ondřeje. Ten za ním zajde a ten mu řekne: Nalezli jsme Mesiáše, což se překládá Krista. Toto svědectví Šimon přijme jako věrohodné. Také on půjde a přesvědčí se. Skálopevně mu uvěří a bude se ho přes všechna svá zaklopýtnutí a slabosti držet po všechny své další dny. To setkání, ten den s Ježíšem tam, kde je doma, napořád změní jeho život. Podobně, jako se tehdy změní jeho jméno. Už nebude pro své přátele Šimon, ale Petr. Skála, na které můžete bez obav stavět.

Zvláštní a ničemu podobný je ovšem příběh povolání posledního z pěti prvních učedníků, Natanaela. Ježíš i Filip v něm chválí pravého Izraelitu, který zná a bere vážně především to, co se píše v Mojžíšově zákoně a u proroků. V tom se intelektuál Natanael liší od všech svých ostatních druhů. Což nemusí být hned výhoda – i když – jak se to vezme. Mám na mysli počáteční Natanaelovy pochybnosti vtělené do téměř pohrdavé věty, že co asi z Nazareta může vzejít dobrého? V tom má Natanael pravdu. Tak to prostě je, statistická data nelžou. Ani u Mojžíše ani u proroků zvěstujících příchod Mesiáše o Nazaretě nelze najít ani slovo. Galilejská vesnická periferie středem ba ani okrajem zájmu svědectví Staré smlouvy prostě není a to může být problém. Protože co tam není napsáno, není důležité.

Jenomže, Duch věje kam chce, a všechno tvoří nové. Všem, kteří jsou podobní Natanaelovi, slouží ovšem ke cti, že tento budoucí Ježíšův učedník není líný a nezůstane sevřený ve své knižní učenosti jako želva v neprůstřelném krunýři. Dá na slovo svého přítele, který za ním kvůli tomu přišel. Tuší, že za Filipovým nadšením něco může být. Opustí stín svého fíkovníku a jde se podívat. Jde se přesvědčit, kde beránek Boží přebývá a jak to tam vypadá. Díky tomu se učený mladý muž setká s Ježíšem tváří v tvář tam, kde bydlí. Ani ne tak svou teologickou erudicí, ale spíše svým srdcem tam pozná, že syn Josefův z Nazareta je ten, o kom psal Mojžíš v Zákoně i proroci. Že u něj se nachází pravý a nepomíjející nebeský domov.

Pro každého, kdo je ochoten dát na své učitele a přátele. Přesvědčit se, že ten, kdo každého z nás zná jménem, je Syn Boží, král Izraele.