Druhá neděle postní

Pokud bychom chtěli napodobit hudební či filmové žebříčky popularity a vytvořit něco jako „top ten“, soubor deseti nejdůležitějších mužských postav Starého zákona, můžeme to udělat celkem snadno. Spolu s Ježíšovými učedníky na Hoře proměnění do takového seznamu velkých jmen zařadíme Mojžíše a Eliáše. K nim přidáme Noe, Jozua, Davida a Šalomouna. Vzpomeneme si jistě také na Joba, Jonáše a Gedeona. A v neposlední řadě k nim ještě připojíme toho, o kom jsme slyšeli v dnešním prvním čtení – totiž praotce Abrahama.

Abraham jistě není nejmenší mezi všemi právě jmenovanými. Když chtěl apoštol Pavel ve své největší a nejzávažnější epištole vysvětlit římským křesťanům podstatu evangelia, ukázal právě na Abrahama jako na „otce víry“, případně „otce věřících“. Na Abrahamovi se podle tarsenského kazatele názorně předvedlo, že v evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a která vede k víře. Stojí přece psáno, připomíná apoštol s velkou naléhavostí, spravedlivý z víry bude živ.

Skoro u všech velkých postav dějin Božího lidu opakovaně čteme, za jakých okolností byli Bohem povoláni do služby. Ježíš jednoho rána na břehu jezera galilejského spatří bratry Šimona a Ondřeje, Jakuba a Jana, jak se věnují svému rybářskému řemeslu. Zavolá na ně „Pojďte za mnou“, a oni nechají sítě, loď, opustí dokonce svého otce a jdou za ním.

Tento přelomový moment nečekanosti se v takových případech vyskytuje často. Když Mojžíš přižene své stádo na pastvu k úbočí hory Choréb, netuší, že spatří hořící keř a z prostředku keře uslyší volat své jméno.

Ale, i když se něco opakuje tak nějak podobně, přece to pokaždé bude ještě trochu jinak. Překvapený prorok Jonáš od svého povolání uteče přesně na opačnou stranu než se měl vydat. Také velký prorok Jeremjáš se bude zdráhat přijmout Boží vyvolení a bude se vymlouvat: Jsem přece chlapec. Nevím, jak bych mluvil.

U Abrahama to může působit jednoduše a nekomplikovaně. Hospodin mu zčista jasna řekne: Odejdi ze své země a on prostě jde. Vydá se na cestu bez náznaku jakéhokoli vyptávání, pochybování nebo obav. Boží slovo zazní a vše se stane přesně tak, jak je řečeno.

Jenomže, když to promyslíme a když si všimne, co se o tom všem píše před tím a potom, bude to přece jen složitější i u Abrahama. Třeba v tom, že on už není žádný mladík, který se nadšeně vrhá do každého dobrodružství, jaké se mu nabídne. Nikoli náhodou slyšíme, že mu je už pětasedmdesát. A není bez závazků. Má svou manželku Sáru. Má u sebe též synovce Lota. Nese odpovědnost za své četné služebnictvo, duše, které získali. V asyrském městě Cháran Abraham opouští své kontakty, sociální sítě, celé své živobytí. A zcela jistě také svou starou pohanskou víru v místní bohy, o jakých se dozvídáme z nádherných archeologických nálezů a nad jakými právem žasneme v hojně navštěvovaných muzejních expozicích. To vše náhle opustit, všecko zařídit a zabalit na cestu kamsi do vzdálené země kenánské, o které možná nikdy nic neslyšel a kde určitě před tím nikdy nebyl – to asi nebude bez rizika a ztráty. To jistě není jen tak.

Samozřejmě, není migrace jako migrace. Někdy s despektem ukazujeme na migraci takzvaně „ekonomickou“. Když si někdo chce v zahraničí přilepšit, získat lépe placené zaměstnání, zvednout svůj životní standard. Ruku na srdce – mnozí z nás máme nějaké blízké nebo vzdálené příbuzné, kteří se odstěhovali do Ameriky třeba před sto padesáti lety ještě za Rakouska nebo později za první republiky. Na tom není nic špatného – člověk má právo zvolit si místo svého pobytu, zemi, kde bude šťastný.

Většina z těch, kteří v nedávné době přišli žít do naší země, má důvod zcela odlišný. Kdyby nenastala devastující válka, která zničila nejen pracovní příležitosti ale i domy, kde bydleli, a školy, kam posílali děti, zůstali by spokojeně doma. Jsou u nás ne kvůli touze po zbohatnutí ale prostě proto, aby zachránili holé životy.

Abrahamova motivace opustit své rodiště je však ještě jiného druhu než tyto dvě zmíněné. V Ur ani v Cháran až tak zle nebylo, vlastně naopak. Abraham neodchází do lepší nebo bezpečnější země, kde se lépe žije a podniká. Z pohledu takových vyspělých civilizací, jako je Egypt nebo Babylon, představují judské hory naprostý zapadákov, kde nic není – snad jen kamenité stráně pro stáda koz a ovcí. Žádná velká města, chrámy, divadla nebo tržnice. Tu a tam malá vesnice, kraj řídce obydlený. Perspektiva na vylepšení rodinného rozpočtu se tam někde mezi Šekemem a Bét-elem blíží nule.

Přesto bychom nebyli poctiví, pokud bychom chtěli vidět v Abrahamovi a Sáře nezodpovědné snílky nebo náboženské fanatiky prchající před moderní dobou kamsi do rajské divočiny. Na vlastní uši jsme slyšeli, že Bůh neposílá Abrahama do pustiny jen tak, bez jakékoli výbavy nebo nadějné vyhlídky. Učiním tě velkým národem, říká Hospodin, požehnám tě.

To jsou klíčová slova, která Abraham uslyší, kterým uvěří a na které vsadí všecko jako na jednu kartu. Ono mu totiž v té cháranské kulturně a ekonomicky vyspělé civilizaci ke štěstí přece jen něco podstatného chybí. V předchozí kapitole se mluví o Sáře, která nemá a nemůže mít děti. Abraham uvěří, že tam někde, v té neznámé zemi, kterou mu Hospodin ukáže a kam ho dovede, že tam se to změní. Tam nalezne prostor pro skutečně naplněný rodinný život. Také pro postavení oltáře a vzývání jména Hospodin. Proto se rozhodne. Proto se s celou svou početnou mišpachou dá do pohybu.

Tady u nás v Čechách si někdy říkáme, jak je ta naše země malá a bezvýznamná. Ve srovnání s takovými velmocemi, jako je Amerika, Francie, Čína nebo Rusko. S lítostí bereme na vědomí, že obyvatelé New Yorku, Paříže nebo Londýna zpravidla netuší, že Česko vůbec existuje nebo kde by se na mapě světa taková země měla hledat. Podle jazyka nás obvykle v cizině považují za Poláky a pletou si nás s Čečenskem.

Přesně to se dá povědět také o Abrahamovi a zemi, kterou přijal za svou. Nakonec ani jméno Hospodinovo nikde jinde není známo. A přece se požehnání dané tomuto zatím obyčejnému muži a jeho rodině má stát požehnáním pro veškeré čeledi země. Co vypadá jako slabé a malé, to si z tajemného důvodu Hospodin vybírá pro své plány velké a mocné.

Ne každý z nás během svého života zaslechne Boží hlas v té podobě, jako Abraham. Ne každý z nás je mu nějak podobný svou povahou nebo postavou. Ne každý z nás je Hospodinem poslán radikálně změnit svůj způsob obživy nebo své bydliště. Často bude naopak velmi dobré, když budeme věrohodně vzývat Boží jméno slovem a skutkem právě tam, kde jsme, kde nás dobře znají. Jedno je však zcela jisté. Na každém z nás záleží. A je přitom lhostejné, jestli jsme chudí nebo bohatí, slavní nebo všední. Na každém záleží jako na úžasném kamínku v pestré mozaice Božích záměrů s lidstvem tady a teď. Bůh s tebou počítá. Bůh ti žehná. Bůh ti dává neopakovatelné charisma, jaké nemá nikdo jiný.

I tobě proto patří jeho výzva: Staň se požehnáním. I tobě patří jeho slib: Tuto zemi dám tvému potomstvu.