Šimon Petr mu řekl: „Pane, kam odcházíš?“ Ježíš odpověděl: „Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.“ Ježíš odpověděl: „Svůj život za mne položíš? Amen, amen, pravím tobě: Než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 13,36-14,7)
Téměř před sto dvaceti lety, v roce 1905, dostal polský spisovatel Henryk Sienkiewicz Nobelovu cenu za literaturu. Výraznou měrou k tomu přispěl celosvětový úspěch jeho historického románu QUO VADIS. Mnozí z vás jste ho četli. Napínavý děj zobrazuje život křesťanů v Římě ještě za života apoštolů Petra a Pavla. Zhýralý císař Nero nechá ve finále zapálit město. Ze založení požáru jsou falešně obviněni právě křesťané, tehdy stoupenci nové a v očích Římanů podezřelé nauky. Mnozí z nich se proto snaží uprchnout a mezi nimi také apoštol Petr. Ten na Via appia potká Krista a nepozná ho. Zeptá se ho: Quo vadis, domine? Kam jdeš, Pane?
Tuhle otázku – quo vadis – jsme v českém překladu právě slyšeli. Arci v jiné souvislosti. Během Ježíšovy poslední večeře. Učedníci se tu dozvědí, že je konec, že jejich Mistr odchází ke svému nebeskému Otci. Vylekaný Petr se ho zeptá právě takto: Pane, kam odcházíš?
Petr ve své nejistotě nezůstane sám – také Tomáš následně vysloví námitku a položí podobnou otázku: Pane, nevíme kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?
Ježíšova slavná odpověď se uchytí v paměti mnohých z nás jako jeden z pilířů křesťanské spirituality:
Já jsem ta cesta, pravda a život.
Tyto tři metafory – v latině shodou okolností tři slova se stejným počátečním písmenem – via, veritas, vita – vystihují základní otázku, jakou si položí každý, kdo se zamyslí sám nad sebou a nad svým životním směřováním. Kudy, jak a kam povedou mé další kroky. Kudy, jak a kam směřuje moje existence.
(1) Takže CESTA. Cesta jako něco, co každý zná a umí si představit velice dobře. Cestujeme pěšky, na kole, autem, vlakem, autobusem, tramvají nebo dokonce létáme letadlem. Ne všichni ovšem rádi. Protože lhostejno, zda půjdete po svých nebo použijete nějaký dopravní prostředek, vždycky to bude vyžadovat určitou námahu, přípravu, soustředění. Leckdy i odvahu: vstát a jít. Opustit vyhřáté bezpečí svého bytu a vydat se na dobrodružství, jakým může být i docela obyčejná cesta do práce vlakem ráno v 6.42.
Kdo nastupuje do ranního spoje v Brodě na nádraží, dobře ví, kde je. Složitější to bude někde v hlubokém lese, v horském údolí nebo uprostřed cizího velkoměsta, kde jste nikdy před tím nebyli. Kdo to zažil, potvrdí, že to první, co takový cestovatel musí udělat, je zjistit, kde se nachází, kde stojí. Tady musím prozradit, že od té doby, co mám v mobilu aplikaci mapy.com, mi spadl veliký kámen ze srdce. Kouknu se na displej a přesně vím, kde jsem a kde mohu nastoupit svou cestu.
Tohle je samozřejmě jen přirovnání, Ježíš by řekl podobenství. Naše životy se cestě jen podobají. Jsou dny, kdy zůstáváme doma. Přesto chápeme jasně: naše dny, měsíce a roky jsou něco jako cesta od kolébky až do hrobu. Každý si zvolí – ať už vědomě nebo nepřiznaně – kudy povede směr. Jestli se nechá vést jakoby náhodou – jakkoli náhody nejsou – nebo někým nebo něčím jiným.
Ježíš Tomášovi, Petrovi i Štěpánovi, který byl plný Ducha svatého, nabízí jako dobrou cestu sám sebe a své evangelium.
* * *
(2) Takže vědět správně, kde jsem a jakým směrem se vydám, to je základ. Nicméně tím se otevře řada možností, jak. Jaký bude způsob mé cesty. Čím pojedu a podle jakého jízdního řádu. Tedy co bude ta PRAVDA, pravidlo mého pohybu, mého žití?
V češtině se nabízí spojení mezi pravdou a tím, co se říká, co se praví. Řekové mají za to, že pravda je to, co je zřejmé, co je odkryté, co je vidět. Hebrejové pak pravdu vnímají jako to, čemu se dá pevně věřit. O co se v hloubi srdce lze s důvěrou opřít – to je pravda. Což, mimochodem, není nic zas až tak unikátně náboženského. Pode pravdy se rozhoduje každý – nikdo přece dobrovolně neudělá nic, čemu ani zbla nevěří. Vnitřní zásada pravdy určuje naše každodenní jednání.
Ježíš svým učedníkům poví, že tou pravdou, která jim pomůže jít správnou cestou, je on sám. Já jsem ta cesta, pravda i život. Normou pak křesťanské pravdy nemůže být nikdo jiný, než Kristus – v jeho slovech, činech a osudu.
Může však důvěra v pravdu Kristovu nějak zásadně ovlivnit kvalitu lidského života? Český psycholog Jaro Křivohlavý ve své knize Psychologie zdraví kdysi upozornil na zajímavý experiment se dvěma skupinami pacientů. Ti trpěli toutéž vážnou nemocí. Do první skupiny byli zařazeni lidé, kteří sami sebe vnímali jako necírkevní agnostiky. Do druhé pak ty, kteří žili nábožensky aktivně a pro které byla pravda evangelia něco, na čem pevně stavěli. Ač způsob léčby a diagnózy byly v obou skupinách stejné, úspěšnost vyléčení se lišila velmi výrazně.
Tím chci povědět: vědomí, že žiju v pravdě, která mne přesahuje a která je mi dána v podobě Kristovy lásky, je něco, co mi dává smysl. I tam, kde narážím na limity svého věku, charakteru, společenského postavení a zdravotního stavu.
* * *
(3) Já jsem ta cesta, pravda a život. Třetí metaforou Ježíšovy odpovědi je ŽIVOT. Čili podobenství toho, kam jdu a co je mým hlavním cílem. Nemusíme tu myslet hned na „život po životě“. Protože podle evangelia už to, jak a kde trávím své dny, může být součást toho, co Kristus zvěstuje – totiž součást přicházejícího království nebeského.
Když umírá první mučedník církve, Štěpán, je mu velikou posilou, že hledí vzhůru, že spatřuje nebesa otevřená a že tam vidí Ježíše ve slávě stojícího po pravici Boží. Jakoby se chtělo povědět – utrpení není a nemůže být cílem. Nikdo z nás nechce umřít jako Štěpán. Ale stát se může – neznáme dne ani hodiny. Bolesti, osamění, bezmoci se neumí dokonale vyhnout nikdo, jakkoli by chtěl. Cílem však je něco jiného: blankytné nebe plné Hospodinovy slávy.
Štěpánova představa o životě, který se naplňuje otevřeným průchodem ke Kristu do slávy Boží však není jediná. Ježíš, jak jsme dnes slyšeli, nabízí znejistěným apoštolům další představu života věčného. Mám na mysli to, jak říká, že v domě mého Otce je mnoho příbytků a že odchází, aby jim tam připravil místo. To není marné – skoro každý touží být tam, kde má své bezpečné a důvěrně známé místo. Být v nebeském království se podobá tomu, jaké to je, když jsme „doma“.
Jestli si mohu vybrat, kam směřují mé dny, a co je ten život, který mne tam někde u Boha a s Bohem čeká, pak volím kombinaci toho všeho, co od Ježíše, apoštolů a proroků slyším, čtu a věřím. Život jako nebeský pokoj tam, kde vlk a beránek přebývají spolu a bazilišku do doupěte sáhne ručkou malé dítě. Život jako velký a krásný strom, v jehož koruně se mohu schovat před denním žárem. Život jako veselá hostina v Káni Galilejské, kde dobrého vína časem neubývá ale přibývá.