Kázání na Neděli Trojice

Pokud bychom se nebáli nepříznivé mezinárodní politické situace, zabalili batůžek a vyrazili na výlet do Galileje, určitě bychom si tam nenechali ujít slavnou horu Tábor. Ta vypadá úžasně už z daleka – tvoří totiž odevšad dobře patrnou osamělou vyvýšeninu. Z jejího vrcholu se pak nabízí dechberoucí výhled od celého širokého kraje včetně Genazaretského jezera. Co pro Čechy znamená Říp, to pro Galilejce Tábor.

Jistě není náhoda, že právě sem, na horu Proměnění, Ježíš ještě před svým ukřižováním posílá své učedníky a tam se ještě jednou mají setkat. Z této hory, jakoby z Boží perspektivy, se mohou ohlédnout po veškeré oblasti, kde Ježíš žil, kde kázal, uzdravoval a činil své veškeré mocné činy. Kde to všechno začalo, tam se mají ještě jednou vrátit. Aby nabyli ztracených sil. Aby se nadechli k dalšímu putování.

Tam, na horu Tábor, tedy učedníci jdou, posilněni tím, co zažili o Velikonocích. Ježíš vstal z mrtvých, jeho hrob je prázdný. Co zprvu vypadalo jako strašlivá porážka, to se nyní ve světle velikonočního rána mění v úžasné vítězství.

* * *

Nicméně to, co o tomto povelikonočním putování apoštolů do Galileje píše Matouš, je na hony vzdáleno jakémukoli pyšnému triumfalismu. Stačí pečlivě číst, stačí pozorně naslouchat.

Co první nás určitě zarazí, je číslovka jedenáct. Učedníci na místo určení nedorazí všichni, jeden chybí. A to ne proto, že by byl unavený, že se někde nechtěně opozdil nebo se mu cestou něco stalo. Víme, že tím chybějícím je ten, kdo za třicet stříbrných zradil. Kdo udal a pak v Getsemane na tvář svého mistra pokrytecky políbil. Pak se v něm ovšem hnulo svědomí, pak litoval, ale své výčitky neunesl a sám si vzal život.

Tady můžeme dlouze spekulovat, proč si někoho takového syn tesaře z Nazareta do své družiny vlastně vybral. Zda si byl vědom vnitřní slabosti svého pokladníka. A proč s tím případně něco neudělal, dokud byl čas. Tohle nevíme a tohle se nedovíme asi nikdy. Evangelia v tom směru ledacos naznačují a není od věci o tom uvažovat. Široké pole pro přemýšlení však zůstává stále otevřené. Jisté je, že společenství Dvanácti má své personální mezery hned od okamžiku svého ustanovení. Tomuto jevu se někdy říká „Jidášovo pravidlo“, osmi procentní chybovost. Možná je to prostě danost, se kterou v církvi musíme jako s něčím možným preventivně počítat.

* * *

Ale to s tím nešťastně ztraceným dvanáctým apoštolem ještě není všechno, co se tu v našem příběhu chce povědět a co nás může dosti zaskočit. Ono se to ani s těmi zbylými jedenácti na vrcholu hory Tábor nevyvíjí až tak jednoznačně. Skoro se nechce věřit tomu, co o tom na vlastní uši slyšíme: A uzřevše ho, klaněli se jemu. Ale (někteří) pochybovali. Při vší úctě k jinak věrnému překladu bratří Kralických a Ivančických si troufnu napovědět, že možná je tu doplněno nenápadné, nicméně zmírňující slůvko někteří. Ona by se ta věta dala přeložit i docela stroze: jako že Ježíše viděli, klaněli se mu, avšak pochybovali.

Tím mířím k paradoxu či možná dokonce k protimluvu víry a pochybování. Nám se zdá, že víra a pochybnost nejdou dohromady. Jako voda a oheň: buď platí jedno nebo druhé, nic mezi tím. Tady, na galilejské hoře, to však vypadá jinak. Budoucí učitelé a věrozvěstové národů nemohou uvěřit tomu, co vidí na vlastní oči.

Možná to vypadá divně ale divné to není. Spíše si přiznejme, jakkoli se tím asi chlubit nebudeme, že i ten nejpevněji věřící za jistých okolností přece jen ve své víře zakolísá a zapochybuje. S ohledem na desítky proroků a významných osobností v Bibli zmíněných v podobné situaci to skoro nevypadá jako výjimka z pravidla ale jako pravidlo samo.

Tedy otázka nezní, zda mi úskalí nepříjemných pochybností hrozí nebo nehrozí. Ta otázka zní jinak: jak se mám se svými pochybnostmi vypořádat – jak s nimi naložit, když přijdou.

Jedenáct zaskočených apoštolů na hoře Proměnění, na hoře Zjevení, tedy rozhodně netvoří elitní jednotku dokonale vytrénovaných atletů víry. Nýbrž lidí nám podobných, v dobrém i zlém. Možná bychom od nich i od nás samotných čekali trochu víc. Ale nikoho jiného než nás, a nám podobné, tady a teď prostě Pán Bůh na to všecko nemá a nehledá.

* * *

Na apoštolskou misi uprostřed národů je třeba nahlížet střízlivě. Co oni mají a umějí jen málo připomíná to, co přijde později a za co se možná stydíme. Mám na mysli vyloďování koloniálních misionářů, vojáků a obchodníků na březích vzdálených ostrovů a nově objevovaných kontinentů.

Možná Ježíšův pokyn učit všecky národy chce povědět něco jiného. Třeba to, že evangelium nepatří jen národu jedinému a vůbec že křesťanství s vlastenectvím nikterak nesouvisí. Církev není a nemá být pouze národní – je a má být obecná, v nejlepším slova smyslu nadnárodní. S těmi druhými se chceme o naši víru, kterou považujeme za něco cenného, podělit. Na jejich svobodě pak zůstává, do jaké míry takovou nabídku přijmou.

* * *

Proto bude velice moudré vyjmout křest z koloniálních okovů a vrátit ho tam, kam patří. Totiž doprostřed lidského vztahu k Bohu a jeho lidu. Protože není úplně pravda, že křtem všecko s Bohem teprve začíná. Spíše je to tak, že člověk nejprve uvěří a pokřtít se nechá pak.

Čímž nechceme význam křtu snížit. Naopak, dát křtu pravé místo znamená křest vnímat jako něco, bez čeho se církev nemůže obejít. Bez křtu církev zahyne .Křtem v církvi víru uchováváme a předáváme. Čímž samozřejmě nemyslím křest jako pouhý obřad, magický rituál. Myslím na křest v souvislosti s tím, co mu předchází a co po něm následuje. Totiž křestní příprava, katechumenát, vyučování evangelia, základů víry. To je něco zásadního, tady bije srdce bohosloví, srdce teologie. A se křtem souvisí i to, co přichází pak, totiž obnova nebo připomenutí křtu při biřmování, konfirmaci, při velikonočním obnovování křestních slibů.

A protože v církvi odedávna křtíme ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, mluvíme o trojičním křtu právě dnes, když slavíme svátek Nejsvětější Trojice. Křtem znázorňujeme a přisvojujeme si to, co je pro křesťanství uprostřed jiných náboženství specifické. Věříme, že Bůh je nad námi. V Kristu je mezi námi. A v Duchu svatém i v nitru každého, kdo věří.

* * *

Skončíme tím, co bylo na začátku. Kouzlem chtěného propojíme obě biblické čtení, začátek knihy Genesis a konec Matoušova evangelia. Neboť obojí je dobré. Zpráva o stvoření světa v šesti dnech je krásná. Biblickému vypravěči skoro nestačí slova, aby tu celou nádheru vypověděl. Největší zázrak o kterém víme. Jakoby z ničeho vzniká všecko. Z netečného chladu a tmy kosmického chaosu se na základě laskavého Božího slova poslušně a postupně tvoří životodárné sluneční světlo, vodou zavlažovaná planeta, ryby a ptáci, suchozemská zvířata a lidé. Každá jednotlivost vede k vypravěče k chvále, že je to dobré. A nakonec, na sklonku šestého dne, vypravěč jásá: Bůh viděl, že vše, co učinil, je velmi dobré.

Samozřejmě že Ježíšovi učedníci mohou realitu okolo sebe vidět všelijak. Na vlastní kůži přece zažili, co zažili: ne jen radost, naději a lásku, ale také zklamání, zradu, nenávist a smrt.

Samozřejmě také my očima kamer válečných zpravodajů vidíme všude možně to, co vidíme a co se dosti bezútěšně odehrává ne až tak daleko od našich hranic.

Proto vzkříšený a oslavený Boží Syn říká: Nebojte se. Jsem s vámi. A budu s vámi až do konce, až do skonání tohoto věku. Proto i to, kam půjdeme, bude podobné jako to, co bylo na počátku. Bude to velmi dobré.