Kázání o dvou bratrech

Ježíš své podobenství o rozsévači – podobenství netradičně vyprávěné z paluby lodi zakotvené u břehu Galilejského jezera – končí známou výzvou: Kdo má uši k slyšení, slyš!

Rád bych tuto žádost a možná i Ježíšův „návod k použití Písma svatého“ vztáhl na nás a na naše dnešní první čtení. Z knihy Genesis jsme totiž slyšeli o počátku vážného sporu dvou bratří, dvojčat Ezaua a Jákoba. Mít uši k slyšení, tedy mít trpělivou pozornost a snahu porozumět, je to jediné správné, co může pomoci opravdu slyšet, co nám Bůh v tomto příběhu chce povědět a čím se nás chce dotknout.

Zdání totiž může klamat. Protože i když vlastně snadno chápeme ono starobylé rodinné vyprávění v jeho jednotlivostech, může se stát, že se mineme s jeho smyslem jeho celku.

Tedy čemu asi rozumíme takzvaně „na první dobrou“ a co nám asi připadne důvěrně známé. Třeba oblouk celého Izákova života. Izák se narodí jako syn úspěšného otce, Abrahama. Ten mu také pomůže najít a vybrat vhodnou nevěstu. Čtyřicetiletý Izák se zamiluje a ožení s půvabnou a v mnohém velmi inspirativní dívkou aramejského původu, s Rebekou. Pak dlouho čekají na narození dítěte. Až v šedesáti se Izák dočká. Jeho radost ovšem bude dvojnásobná: Rebeka porodí dvojčata, dva chlapce. Tím však vyprávění neskončí, nýbrž teprve začne. Zhruba o dalších dvacet let později vidíme, že možná už osmdesátiletý stařec se dočká nemilé roztržky svých synů. A v ní půjde o nic menšího, než je úporný spor o dědictví. Tedy o majetek. Tedy o právo hospodáře spravovat věci hmotné i duchovní před tváří Boží. Spor, který se vyhrotí, který bude na život a na smrt.

Čemu též rozumíme a co nám může být sympatické, je přirozená zbožnost rodičů našich dvou bratrů. Izák se dlouho a upřímně modlí za svou ženu Rebeku, která nemůže mít děti. Jistě mu jí je líto neboť, jak se dá zjistit z předešlé kapitoly, Izák ženu svého života vroucně miluje. Ale stejně tak můžeme myslet na to, že i jemu samotnému bolestně chybí, když nemá dědice. Izákova vroucná modlitba se dočká svého vyslyšení – arci snad až po dvaceti letech. Arci toto vyslyšení rozhodně nebude znamenat klid ani pohodu.

Také Rebeka se v těžké chvíli, při předporodních komplikacích, kdy se důvodně obává o život svůj i život svých ještě nenarozených dětí, přirozeně uchyluje k modlitbě. Slyšíme dokonce, že se šla dotázat Hospodina a ten že jí odpověděl. Snad tehdy navštívila nějakou svatyni nebo nějaké zvláštní místo v negevské poušti, kde měla na rozjímání a modlení dost času a prostoru – nevíme.

Co nám je bohužel asi také důvěrně známé, je nerovnoměrná láska rodičů ke svým dětem. Otec nekriticky upřednostňuje svého prvorozeného – má rád mladíka, který zosobňuje mužský ideál odvahy, fyzické síly, dravosti a ochoty bez okolků zabíjet lovenou zvěř. Je to dodnes uznávaný typ odolného sportovce či chrabrého vojáka, který se bezhlavě vrhá do jakéhokoli dobrodružství.

Zato maminka Rebeka, ta se vidí ve svém opatrném mazánkovi, který rád vaří a drží se doma poblíž jejích sukní.

Jak se dá čekat, taková nevyvážená výchova sourozenců nemůže dopadnout dobře. Vše v této dysfunkční, jakkoli zároveň zbožné rodině, směřuje k ostrému a nevybíravému zápasu o dědictví – a podle pravidel se tu hrát rozhodně nebude.

To známe: z našeho okolí a možná někteří i bohužel z vnitřku našich vlastních rodin.

Čemu jako čtenáři a posluchači však možná nerozumíme a co nás asi nutně zneklidňuje nebo vysloveně dráždí, je fakt, že ne ostudně ošizený Ezau, nýbrž jeho zchytralý bratr se jednou stane otcem národa vyvoleného, izraelského. Otcem Kristovým a v duchovním smyslu též otcem naším. Jak je možné, říkáme si, že Bible sama Jákobovo lstivé jednání okamžitě nekritizuje a neuvádí na pravou míru? Proč něco takového tady v kostele, v čase posvátného nedělního rána, vůbec čteme a tváříme, jakoby se nechumelilo? Copak Bůh bez mrknutí oka a zcela lhostejně bere na vědomí, že lež a podvod vítězí na právem a bezbranností člověka unaveného a málo informovaného?

Tady si přiznejme, že hledat a nalézat správné odpovědi v některých biblických vyprávěních není leckdy snadné ani jednoznačné.

Potíž může být i v tom, že Boží slovo zachycené a podávané v Písmu chceme předem vázat na kladné hrdiny, u kterých o ryzosti jejich myšlení a jednání není žádných pochyb. Jenomže Izák miluje slepě – ve stáří doslova slepě a nekriticky syna, který se soustředí na krvavý lov a zabíjení, přičemž vše ostatní je mu zcela a též doslova ukradené. Stejně tak Rebeka rozmazluje a všude preferuje svého hošíka kuchtíka, čímž z něho vychovává zákulisního a zcela egoistického manipulátora. Ezau se zajímá jen o své svaly a žaludek. A Jákob, ten se nestydí ošidit svého rodného bratra o to, co jemu odvěkým právem patří.

Budu se opakovat ale řeknu to znova – Bible ve svých knihách Starého i Nového zákona takřka nenabízí hrdiny bez slabosti a hany. Nýbrž lidi takové, jací běžně jsou, i s jejich slabostmi a chybami. V tom nám, bohužel, jsou velmi podobní. A v tom jsme, bohužel, podobní my jim. Na způsobu uvažování a konání mladého Jákoba není nic, co bychom mohli označit jako vzor hodný našich sympatií a našeho následování.

To, oč tady jde, a co bychom snad mohli zaslechnout, pokud máme uši k slyšení, je něco jiného. Totiž Jákobova silná a opravdová touha po Božím požehnání. Touha po dědictví v duchovním smyslu. Totiž po dědictví synovství Božího. O nesporně lstivém a mravně nevybíravém chování druhorozeného Izákova syna si můžeme právem myslet ledacos. Co mu však upřít nemůžeme, je jeho přání přijmout tradici Abraháma a Izáka – tedy těch, kteří slyší a plní Boží vůli. Těch, pro které je Boží slovo nadevšecko. Těch, kteří přitom nemohou spoléhat na svou vlastní sílu, odvahu nebo charakterovou dokonalost, nýbrž jen na Boží slib a milost.

Jákob později pozná, co poznáváme v našich vlastních lidských osudech i my – že i když si asi ne vždy odpuštění a lásku svých bližních zasloužíme, přece ji pro spasení a život věčný potřebujeme. A bez ní se obejít nemůžeme. Někdy to chce hodně bolesti a hodně času. Jákob to zatím neví ale tohle na něho ještě čeká a k tomu musí dorůst. Podobně i každý a každá z nás. Pokud chceme být synem národa Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. Pokud chceme být dcerou národa Boha Sáry, Rebeky a Ráchel.