Kázání o plevelu v pšenici

Mnozí z nás se občas rádi vracíme k osobnosti saského reformátora, faráře a teologa, Martina Luthera. Tedy k duchovnímu otci všech evangelických církví. Máme k dispozici mnohé jeho učené knihy – některé srozumitelné po těch staletích míň, jiné víc. Z jeho odkazu si zvláštní oblibu získaly sbírky anekdot, rčení a všelijakých aktuálních postřehů, jak si je zapisovali jeho oddaní studenti. Říká se tomu Hovory u stolu. Protože Luther pověděl v uvolněném a lidové tónu ledacos zajímavého během společných obědů a večeří.

Jako odrazový můstek k přemýšlení o právě přečteném Ježíšově podobenství nabídnu, co Luther řekl o kostele a ďáblu: „Když Bůh někde zbuduje kostel, ďábel tam hned vedle přistaví svou kapličku… Ďábel je Božím opičákem.“

Slovo ďábel by se zbytečně nemělo nadužívat, někdy se mu ale vyhnout nedá. Podobenství o koukolu čili pleveli v pšenici, jak jsme ho dnes slyšeli, nepatří zrovna k těm nejveselejším. Naopak, zejména v jeho vstupní části, vypadá dosti bezútěšně. Rozsévač zaseje na poli dobrou setbu. Jenomže pak se tam v noční tmě přikrade záškodník a do kvalitní setby přimíchá svou vlastní, nebezpečnou a jedovatou. Lidé spí a ze začátku nic nepoznají. Stébla plevele jsou zjara krásně zelená, od těch pšeničných takřka k nerozeznání. Malér se v plné nahotě objeví až když je pozdě, když pšenice nasazuje klasy a blíží se čas žně. Vypadá to, že dobrá snaha a pilná práce rozsévače nakonec vyjde do ztracena a úroda bude slabá.

Jistě, ocitáme se na půdě podobenství, tedy přirovnání, obrazné řeči o nebeském království, které se zdá být ve značném ohrožení. Vypadá to, že ne pravda a láska, ale lež a nenávist s nečekanou intenzitou prorůstají naším světem všude, kam se jen člověk podívá.

Ano, Ježíš tu nabízí své vidění světa, pole, na kterém se pohybuje a dýchá každý z nás. Bohužel ne vždy je to perspektiva naivně optimistická. Což nutně otevírá málo bezstarostné otázky. Kdo je ten v noci nenápadně působící nepřítel? Odkud přišel a jak moc je nám nebezpečný? Je to chyba, když v noci spíme a svá dobře osetá pole pečlivě nehlídáme?

Služebníci onoho Ježíšova Hospodáře se ptají ještě o poznání nepříjemněji, se zjevnou výčitkou v hlase: Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?

Když uvažujeme o tom, co Ježíš říká a dělá, s překvapením či možná zadostiučiněním zjišťujeme, že se trápíme podobnými věcmi jako on. Třeba vleklým válečným konfliktem na Krymu a Donbase. Třeba zdemolovaným pásmem Gazy, kde se sice už nestřílí a nezabíjí, ale žít se tam takřka nedá. Třeba naším premiérem, který se tváří, že nebezpečí přicházející z ruské metropole se nás netýká. Třeba americkým prezidentem, který chce zabrat Grónsko, protože padesát států Unie mu připadá málo.

Na to a na mnohé další ubohosti naší doby se lidé ptají: Jak je to možné? Vždyť náš svět, jak mnozí věříme, byl stvořen jako krásný a dobrý, jako nejlepší místo pro lásku a radost v celém širém vesmíru! Tak kde se tu vzal plevel, který tráví a dusí?

Samozřejmě že ne každá odpověď bude odpověď úplná, takzvaně vyčerpávající. To udělal nepřítel. Nic bližšího se nedovíme – jen ještě uslyšíme dodatečně připojené Ježíšovo vysvětlení, které učedníkům řekne později, že nepřítel je ďábel. Jak si však ďábla představíme, jakou podobu může reálně mít, to se už nechává na nás. Pro Luthera je to opičák Boží, který šikovně imituje, napodobuje, a ne vždy má na hlavě rohy a na zadku ocas. Zkrátka a dobře: zlo z našeho světa nevymizelo. Jen se proměňuje a přizpůsobuje. Je nám právě tak blízko a právě tak daleko, jako bylo blízko a daleko Ježíšovi, jeho učedníkům a učednicím.

Co s tím? Co se dá dělat? Služebníci Hospodáře z Ježíšova podobenství nechtějí zůstat ve strnulé pasivitě. Svému pánu kladou nepříjemné otázky. Zároveň také přicházejí s vlastním plánem, jak nastalou šlamastiku vyřešit, radikálně, jednou pro vždy. Tedy: plevel vytrhat, důsledně – i s kořeny, jinak brzo vyroste znovu.

Jenomže, jak už to bývá, u kritických situací existují řešení dobrá i zlá, byť v dobrém zamýšlená. Hospodář, vlastník pole osetého dobrou i zlou setbou, na rozdíl od svých frustrovaně rozhorlených služebníků, zachovává chladnou hlavu. Rychlé a radikální řešení se mu jako dobrý nápad nezdá. Místo unáhlené aktivity volá po trpělivé zdrženlivosti:

Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně.

Tak dobře – ale co dál, co mezi tím? To jako nebudeme proti zlu dělat vůbec nic? Jen mlčky přihlížet, s rukama za zády?

Ano, takhle to může působit, ale to by byl omyl – čtěme pozorně. Hospodář netvrdí, že plevel na poli zůstane napořád a že snad i nakonec pšenici dočista udusí. Ne, požadované trpělivé čekání má svou pevně stanovou lhůtu. A tou je žeň. Až přijde čas, pak Hospodář povolá a vyšle své anděly – tedy ne nás – a ti se pustí do svého díla. Plevel usuší a seberou do otýpek určených ke spálení. Pšenici pak pečlivě a bezpečně uloží do stodoly.

Tady se přiznám, že vždycky jsem tohle vyprávění v jeho finále chápal jen jako ničivé pálení – jako trest, jako odstranění něčeho zbytečného. Jenomže, a také to může sloužit k pochopení celého vyprávění, možná u toho plevelu nejde jen o pálení, ale spíše o topení. I to, co vypadá jinak zbytečně a nebezpečně, může projít transformací a získat dobrou hodnotu a využití.

Kdo jsou ti dobří a kdo zlí – to posuzovat není na nás. To vposled není věc světských ba ani církevních soudů. Plevel netrhat, kacíře netrestat, hereze nepronásledovat. Jak nás učí církevní dějiny, škody přehorlivých inkvizitorů bývají strašidelné a nevratné.

Co však dělat máme a můžeme, je něco jiného: každý sám u sebe se má snažit být tou dobrou setbou. Setbou Ježíšova evangelia. Uprostřed bezpochyby komplikovaného a někdy i potemnělého světa, uprostřed Božího pole. Tam, kde jsme, kde bydlíme, kde pracujeme. V tom, co si myslíme a co se zajímáme. V tom, co říkáme. V tom, co děláme a jak to děláme.

Tohle pěkně to vyjadřuje apoštol Pavel v Listu Římanům:

Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít. Tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.