Kázání o zápasu s Bohem

Dvanáct plných košů nalámaného chleba je tak trochu hádanka. Mohla by odkazovat na úplnost dvanácti kmenů izraelských, pojmenovaných podle dvanácti synů praotce Jákoba. Protože Dvanáctka, to je tak trochu Izrael, Boží lid vyvolený.

Tím se jako přes oslí můstek vracíme k vyprávění o Jákobově nočním zápasu.

(1) Z knihy Genesis slyšíme, že Jákob se snaží přebrodit řeku Jabok s celou svou početnou rodinou. Se svými ženami a se svými jedenácti dětmi. Ten dvanáctý, Benjamin, syn milované Ráchel, ten se narodí až později.

Jákob je s celou svou mišpachou a se svou karavanou čítající velbloudy, ovce, kozy ba i krávy, na strastiplné, dlouhé a nebezpečné cestě. Ze vzdálené ciziny se vrací domů. Ta cesta se postupně proměňuje ve skutečné drama, doslova v boj o přežití. Ve strmých jordánských skalách, kterými protéká tehdy vodnatý Jabok, tedy na hranici země zaslíbené, hrozí uklouznutí, fatální strmý pád, zlomeniny a možná i smrt. Prudce plynoucí říční tok tvoří pro lidi, kteří neumějí plavat, takřka nepřekročitelnou překážku, které se právem děsí. A to vše v předvečer očekávaného setkání s rozzlobeným Ezauem, tedy spíše mstitelem než bratrem, který má dobrý důvod k planoucímu hněvu a hlubokému nepřátelství. Dá se čekat, že ani po dvaceti letech se hluboká rána způsobená Jákobovým chytráctvím nenapravila a nezahojila.

Náš hlavní hrdina tedy při svém návratu do vlasti čelí možnosti ozbrojeného konfliktu, který pro něj a pro jeho nejbližší, vůbec nemusí dopadnout dobře. V nastávajících 24 hodinách může přijít o vše, co má, co vybudoval a co získal v nejproduktivnějších létech svého života – o svou rodinu a o svůj život. Dá se povědět, že následky jeho provinění, před kterými kdysi utekl zdomu své matky a svého otce, ho dostihly právě zde, na březích Jaboku.

Ke cti syna Izáka a Rebeky se ale dá povědět, že v danou chvíli dělá, co může. Snaží se zachránit své nejbližší a ještě před západem slunce s vypětím všech sil je přes řeku namáhavě a bez úrazu dostává na protější skalnatý břeh. Pak ovšem, nevíme proč, v nastalé noci, zůstává na dně říčního kaňonu zcela o samotě. Sám bude čelit následkům toho, co kdysi vědomě a ziskuchtivě napáchal.

(2) Noční bolestivý souboj Jákoba s neznámým útočníkem na břehu řeky patří k nejtemnějším, takřka hororovým místům biblických příběhů. Nevíme, s kým se praotec potýká, kdo ho ze zálohy přepadl a proč se to celé vlastně děje. Pokud by tajemný kdosi (v jiných překladech „nějaký člověk“) byl nějakým místním banditou, dalo by se myslet, že tu jsme svědky loupežného přepadení. Jenomže, proč by pak Jákob žádal loupežníka, aby mu požehnal? To nedává smysl. Pokud by bylo toto vyprávění převzaté z duchařských historek o říčních démonech či upírech, je také otázkou, proč by si statečný Jákob s někým takovým tak moc povídal a zjišťoval jeho jméno. Dobře, snad by to mohl být anděl Hospodinův nebo Bůh sám – pak ovšem zaráží, proč Jákoba přepadá právě tímto způsobem a proč se ním Jákob tak urputně potýká.

Švýcarský teolog Thomas Römer se této záhadě věnuje v knize, která u nás vyšla pod provokativním názvem „Skrytý Bůh – sex, krutost a násilí ve Starém zákoně“. Zde mluví o „Bohu, který přichází, aby zabil“.

A právě o to tady jde a to máme vzít vážně. Hospodin, jak nám o něm vypráví Písmo ve své první knize, není někdo jako náš „kamarád do deště“, ba ani příslovečný „přítel na telefonu“. Ne, je to Bůh silný, Hospodin zástupů, El šaddaj, s nímž není radno si jen tak zahrávat. Spíše ho můžeme připodobnit k vysokému napětí elektrického proudu, sice užitečnému, ale zároveň smrtelně nebezpečnému. Ke kterému není radno se příliš přiblížit, natož se ho lehkomyslně dotknout.

(3) Když to celé čteme a posloucháme, vnímáme, že se tu jedná o souboj v něčem dost podivný. Mám na mysli to, kolik pozornosti oba soupeři věnují jménu toho druhého. Jákob, který se srdnatě drží celou noc, žádá neznámého útočníka, aby mu pověděl, jak se jmenuje. V tomto ohledu se úspěchu nedočká a toto jméno se nedozví. Neboť to je a napořád má zůstat jméno tajemné, nesdělitelné, nedotknutelné. Ten, „který je“ – své jméno nikomu vyprávět nebude.

V opačném gardu je to ale jinak. Onen Neznámý, jehož identitu už dobře tušíme, se podobně zeptá Jákoba: Jak se jmenuješ? Jenomže ne proto, že by jeho jméno neznal, nýbrž proto, že ho chce uslyšet nahlas. Jako vyznání. Jako přiznání. Vždyť jméno Jákob by se dalo také nehezky překládat jako Úskočný. V tom jméno vyjadřuje problém a povahu svého nositele. Jákob ke svému zahraničního úspěchu odstartoval způsobem, za který se slušný člověk musí stydět.

Pokud se tento lstivý Jákob má stát praotcem Božího lidu vyvoleného, musí nejprve dát najevo, že o svém hříchu ví a že ho už nehodlá dál zatajovat. Je třeba, aby se napravil, zgruntu proměnil. Musí s stát někým jiným, než kdysi býval. Proto ho už nebudou nazývat Jákob, ale Izrael – to jest „zápasí Bůh“.

Když tedy Jákob své jméno vysloví nahlas, přiznává, jak na tom před Bohem a před lidmi doopravdy je. Ano, šidil jsem a svého rodného bratra jsem obral o dědictví. Ano, lhal jsem svému otci Izákovi. Jeho požehnání a tedy perspektivu úspěšného osudu jsem získal podvodem. Nic z toho, co mám, jakkoli jsem si to namáhavě odpracoval, mi vlastně nepatří. Co se stalo, se už odestát nemůže – mu jedinou šancí je, že mi bude odpuštěno, i když si to nezasloužím vůbec ničím.

(4) Nám pokřtěným se někdy vyčítá, že jsme jako ten Jákob – všemi mastmi mazaní, vzhledem k Bohu i k druhým lidem. Když jim někdy ublížíme, máme to lehké, jak se břemena viny zbavit. Stačí se pomodlit a Boha několika zkroušenými slovy poprosit. A když to nepomůže, tak do kostela nebo na faru zajdeme a tam snadno a rychle klidné svědomí obnovíme. „Bůh odpouští, vždyť je to jeho řemeslo“, tak to cynicky pověděl francouzský filosof Voltaire, údajně na smrtelné posteli. To je ovšem nestydatá karikatura Boha a to je ohyzdný paskvil křesťanské víry. Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak by Kristova bolest na kříži ztratila svůj smysl.

V našem dnešním vyprávění o záhadném nočním přepadení čteme něco jiného. Hospodin si možná dává na čas, ale přece jen vposled na samých hranicích země zaslíbené Jákoba dostihne. Ne proto, aby ho za jeho podvody pochválil nebo lacino je přešel mlčením, nýbrž aby ho ztrestal. Jákob se brání zuby nehty až do rána a neví, jak to dopadne. Jestliže Bůh s příchodem úsvitu Jákobovi požehná, pak jedině proto, že Jákob je připraven nezůstat, jaký dosud je. Změnu svého jména přijme. Už nebude Úskočný, už bude Izrael. Pravé Boží požehnání se totiž nedá získat úskokem, ale darem.

Lacino to však nebude. Těžké zranění, získané v boji, způsobí, že až do konce svých dnů bude bolestivě kulhat. Na smrtelně těžkou váhu odpuštění, o které se musel porvat, už nikdy nezapomene.