Kázání z neděle 4.1.2026

Prožíváme čtvrtý den nového roku 2026. Slavíme první neděli z řady dvaapadesáti, které nás čekají do příštího Silvestra. Ať chceme nebo ne, není to jen číslo, jen statisticky nudný údaj v kalendáři. V našem kulturním okruhu to je čas přemýšlet, co nás asi čeká. A skutečně, prognostici, politologové, komentátoři tak činí a v prvních dnech roku své předpovědi zveřejňují.

Tady si můžeme povědět – církev ale není – a neměla by být – něco jako věštírna. Kazatel nemá být něco jako Nostradamus. Řečeno s apoštolem Pavlem zatím vidíme, jen jakoby v zaprášeném pokřiveném zrcadle. Něco tušíme, ale s jistotou se o tom mluvit nedá.

Samozřejmě, že není nic špatného plánovat nebo se těšit na příjemné věci, kterých snad letos dosáhneme, ať už darem nebo zásluhou vlastního přičinění. Bude-li Pán chtít, čteme například v Jakubově epištole, uděláme to nebo ono. Toužíme třeba po dosažení míru na Ukrajině a ve svaté zemi. Toužíme po uzdravení svých nemocných, kteří jsou nám blízcí. Přejeme si spravedlivý a bezpečný stát pro sebe ale i pro všechny, kteří zde žijí nebo sem k nám cestují. Usilujeme o to, aby naše děti nebo vnoučata uspěly u přijímacích zkoušek nebo v konkursech vypsaných na tu či onu hezkou pozici. Bude se nám líbit, když udržíme jako evangelíci přátelské vztahy s našimi místními katolíky a všude možně – pokud to jde – se všemi náboženskými skupinami.

Avšak ruku na srdce: na některé vytoužené mezinárodní cíle v novém roce budeme mít jen malý nebo vůbec žádný vliv. Vzhledem k tomu, co jsme četli v Matoušově vyprávění o Posledním soudu, to však vůbec neznamená, že bychom v nastávajících týdnech a měsících měli složit ruce v klín.

Jistě: Matoušův Ježíš nenabízí kalendář nastávajících událostí příštích 365 dnů. Nabízí ale něco víc. Totiž zásadní výhled k cíli všech kalendářů, které máme a které ještě budeme mít. A ten cíl, to završení všeho, co se děje a ještě bude dít, ten cíl je veskrze dobrý. Neboť tím cílem je nic jiného, než samotný příchod Syna člověka v jeho slávě.

Ježíš v řeči podobenství nabízí každému, kdo má uši k slyšení, představu o tom, jak by takový Boží soud, v podobě příchodu Syna člověka, mohl vypadat. A jsou to samé dobré zprávy.

Předně se smíme ujistit, že vrchní soudcem bude Syn člověka – čili náš laskavý Pán a dobrý pastýř, Ježíš Kristus. Tedy ne někdo cizí. Ne někdo, kdo žije v nám nedosažitelné společenské vrstvě ve vzdálené rezidenční čtvrti se staženou závorou a vysokým betonovým plotem. Tenhle soudce je někdo jiný. Je to syn chudé dívky Marie, která při porodu nemá střechu nad hlavou. Osvojenec utečence Josefa, který ve strachu o holý život prchá nehostinnou sinajskou pouští až do země egyptské. Tesař, který si na prosté živobytí těžce vydělává v potu tváře.

Máme také vědět, že Boží soud, o kterém z Ježíšova podobenství slyšíme, přes všechny prosté kulisy v podobenství popsané, přece jen bude něco víc než proces odehrávající se v budově okresního soudu kdesi v pohraniční gubernii. Bude to soud nad národy. Dotkne se úplně všech: nejen evangelíků, ale také katolíků a pravoslavných. Nejen křesťanů, ale také židů a muslimů. Nejen lidí věřících, ale i nevěřících.

Což nemá být strašení nebo vyhrožování, nýbrž světlý výhled na konečnou, laskavou a trpělivou Boží spravedlnost, před kterou se neukryje ani ten sebevíc vynalézavý zločinec a hříšník.

Ten konečný Boží soud bude v něčem odlišný od těch našich soudů dosavadních a pozemských. Mám na mysli to, k čemu každý soud směřuje a čím končí: totiž vynesení rozsudku. Ten přece obvykle přináší trest, případně zproštění obžaloby, ale nikdy ne odměnu. Tady však ano – tady odměna bude, a to ne jen ledajaká. Takže ti spravedliví, ty ovce na pravici, si vyslechnou, co chce jednou slyšet každý z nás:

Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.

Když mluvíme o krásné nebeské odměně, určitě to nemá znamenat, že oceněni budou jen ti, kdo vykonali něco mimořádného, velikého. Nositelé Nobelovy ceny za mír nebo za fyziku, vynálezci nebo zakladatelé velkých charitativních organizací. Zkrátka lidé, které známe leda tak z monitorů našich mobilů, počítačů a televizních obrazovek. Tak to myšleno není. Naopak, kritéria spravedlnosti a požehnání jsou snadno dosažitelná úplně každému z nás.

Dát najíst hladovému – tomu který strádá nedostatkem potravy až k smrti – to může opravdu každý. A mnozí z vás jste to již někdy jistě udělali nebo to ve formě sbírek děláte opakovaně – a blaze vám.

Ujmout se cizince, který připutoval do naší země, našeho města nebo vesnice, a je ohrožený právě tím, že ho nikdo nezná, že mluví jiným jazykem a má tvář jiné barvy pleti – to je základní, blahoslavená křesťanská ctnost. Pokud nový předseda parlamentu říká v novoročním projevu něco jiného, je to možná proto, že nesdílí naše křesťanské hodnoty, naši kulturu, základy naší evropské civilizace. A my bychom s ním v žádném případě neměli souhlasit. Naopak, usilujme o jeho výměnu.

Obléci nahého znamená umožnit důstojný život těm, kteří z nějakého důvodu sami nemohou. Zachovávat lidskou důstojnost těch, kteří nemají možnost pracovat a žít jako my, ať už z důvodu věku, zdravotního stavu nebo špatného rodinného zámezí, je něco svatého.

Navštěvovat nemocné, pečovat o ně, věnovat jim svou pozornost a svůj čas, je něco spravedlivého – blaze každému, kdo tak koná!

O mnoho složitější je navštívit někoho, kdo je ve vězení. Což si technicky umí představit jen málokdo, kdo za mřížemi nikoho nemá nebo neměl. A také, je složitější představit si, proč by to měl dělat. A přece ani tahle ctnost nemusí být vzdálená nám, běžným lidem. Pamatovat na nespravedlivě stíhané je něco přirozeného. Něco, co donedávna bylo potřebné i v naší zemi, která lidi věznila za jejich náboženské, kulturní a politické postoje.

Sestry a bratři, máme na to spoustu času: celých 362 dnů. A k tomu dobrou a jistou naději: že ať se děje cokoli, události dobré i zlé, všechny směřují před trůn slávy, na který se posadí Syn člověka, syn Marie, až přijde ve své moci a slávě.