Křest Páně (11.1.2026)

Snad skoro každý kostel na světě je vybavený tou či onou křtitelnicí. Nebo alespoň nějakým přenosným křestním nádobím. Protože křest, jako první a nejdůležitější svátost, ke křesťanství patří víc než cokoli jiného. Kdo je pokřtěn, ten je křesťan. Která je pokřtěná, ta je křesťanka. Tak jednoduché to je – přes všechny možné chytré i hloupé námitky a různá další dovysvětlování, která nás při takovéhle řeči okamžitě napadnou.

Také náš kostel v Českém Brodě už před pár lety dostal novou křtitelnici. S rozmyslem jsme ji postavili na pečlivě vybrané místo. Tam, kudy do vnitřního prostoru naší svatyně vstupují ti, kteří chtějí dovnitř. Nelze ji – zvláště v neděli – minut jen tak, bez povšimnutí. V ní nalitá průzračná a třpytivá voda upoutává oči a láká ruce.

Zkrátka a dobře: křest je pro nás, kteří vyznáváme Krista, něco tak samozřejmého že už to samozřejmější být ani nemůže. Anebo ne?

Právě že ne. Nemůžeme přece v našem společenství, v naší církvi a nakonec ani v křesťanském světě obecně přehlížet zjevné rozpaky panující právě kolem křtu.

Máme křtít malé děti, pár dnů nebo týdnů po jejich narození? Tak, jak to zcela bez ostychu dělávaly generace našich rodičů nebo spíše prarodičů? Není takový dětský křest – bez možnosti se tak malého dítěte zeptat jestli chce nebo nechce – vlastně nepřípustná intervence do jeho náboženské svobody a neutrality? Anebo si zde vzpomeneme, jak rodiče přinášeli svá nemluvňata k Ježíšovi, a on je bral do náruče a žehnal jim?

Máme křtít mládež nebo mladé dospělé, kteří už mají vlastní rozum a po pečlivé křestní přípravě si dovedou o křest říci sami a kvalifikovaně? Asi jako kdysi ten etiopský dvořan, když se vracel z Jeruzaléma a cestou oblastí Gazy náhodně potkal jáhna a kazatele Filipa? Hle, zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?

Anebo – a to je třetí možnost – máme křtít vůbec? V křesťanských rodinách i mezi návštěvníky bohoslužeb rok od roku roste počet těch, kteří pokřtěni nebyli. V dětství ani v dospělosti. Křest jim přitom v jejich životě nějak zvlášť nechybí. Vždyť, mohou právem prohlásit, copak Pán Bůh nemiluje úplně stejně všechny lidi, ať už pokřtěné nebo nepokřtěné? Vždyť, řečeno s Ježíšem, Bůh dává svému slunci svítit stejným dílem na dobré i zlé, a podobně je tomu i s deštěm, který blahodárně přináší vláhu, padni komu padni.

Buďme pozorní a všimněme si – zjevné rozpaky nad křtem neskrývá ani naše dnešní čtení z Matoušova evangelia. Na vlastní oči vidíme, jak Jan Křtitel váhá. Přichází k němu galilejský poutník, syn tesaře z Nazareta, a Jan mu brání. V překladu Bible kralické to zní ještě důrazněji: Ale Jan velmi zbraňoval jemu.

Jakkoli tyhle Janovy rozpaky mají jistě jiné souvislosti než ty naše dnešní, přece existují. A my se s nimi nějak musíme srovnat.

Kdo by snad mezi námi teď tady byl, a o Ježíšově křtu slyšel poprvé, nebude hned vědět, proč Jan u řeky Jordánu křtí. A čeho tím chce dosáhnout. Pokud to chce znát, pak se musí podívat, co o tom píšou skoro stejně všichni čtyři evangelisté, vždy na začátku své knihy. Totiž, že Jan v krajině jordánské oznamuje blízký příchod nebeského království. Tedy, že už brzo přijde Mesiáš – od Boha pomazaný a speciálně pověřený služebník. Ten za pomoci Božích andělů převezme vládu do svých rukou a všecko promění k lepšímu. Každý pak získá, co si zaslouží – dobří i zlí dostanou svou spravedlivou odměnu.

A pokud je to tak – a Jan věří že opravdu ano – pak existuje jediná rozumná cesta, jak se na nadcházející změnu poměrů připravit. Totiž činit pokání. Obrátit se. Napravit. Rozhodnout se začít znovu a lépe. Ne až zítra, protože to už bude pozdě. Začít dnes. A na znamení tohoto svého vnitřního rozhodnutí udělat pro začátek něco viditelného a zavazujícího. Dát se pokřtít.

Což se tam v údolí Jordánu skutečně také děje. Ti, kdo Janovu kázání uvěří, vyznávají své hříchy a dávají se pokřtít. Aniž by ovšem pak přijali od Jana nějaké rozhřešení. Dostali křest a mohou jít domů. S tím, že mají celý svůj život nově před sebou. A spoustu času se poprat s tím, co vyznali a za co se upřímně stydí.

Zpátky k již naznačené otázce, zda křtít nebo ne. Případně, za jakých podmínek a v jakém věku.

Některé církve na to mají daná pevná pravidla. Těch se drží, což jim křestní praxi značně zjednodušuje. Jiné církve sice učení o křtu mají také, ale úzce svazující pravidla nestanovují. Neříkají: musíš se pokřtít, jinak mezi nás nesmíš a skončíš v pekle. Nebo: dejte si okamžitě pokřtít své děti, sotva se narodí, jinak bude zle. Nic takového. Ani teologie ani církevní právo nic takového nenařizuje. Takové církve křtí prostě ty, kteří o to s vírou požádají, ať už sami pro sebe nebo pro své děti.

Na takové benevolenci – krásné slovo! – něco je. Striktní příkazy nebo paragrafy evangelia ani epištoly neobsahují. Spíše podobenství a příběhy jako podnět k zamyšlení a impuls k jednání.

Třeba takový apoštol Petr si při letničním seslání Ducha svatého počká, že se ho lidé sami zeptají: A co máme dělat? Teprve pak jim odpoví, že mají činit pokání a v souvislosti s tím přijmout křest. A že tato rada patří jim a jejich dětem – a vůbec všem široko daleko.

* * *

Bohoslovecká debata o tom, zda křtít děti, případně Turky a jiné pohany, nebo ne, se za posledních tisíc let značně navršila, usadila a rozškatulkovala. Rozporné strany mají pro svůj postoj vždy pádné důvody a vybroušená vysvětlení. Proto je docela zajímavé a možná i důležité, jak a čím vlastně Ježíš překonává počáteční váhání Jana Křtitele. Kupodivu ne silou argumentů nebo biblických zdůvodnění. Nýbrž něčím docela prostým. Něčím, o čem nerozhodne náš rozum, ale naše prostá víra. Neboť tak je třeba, říká Ježíš Janovi, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.

Evangelistu Matouše pranic nezajímá, že mezi Ježíšovým narozením v Betlémě a jeho křtem u Jordánu leží dlouhých třicet let. Bez jakéhokoli bližšího vysvětlení se tu přenáší přes dlouhou řadu Ježíšových učňovských i mistrovských roků. Jak si je poctivě odpracoval na stavbách domů se svým právoplatným otcem. Evangelista totiž dobře ví, že když psal svou verzi vánoční pohádky, nikdy se tam ani slovem nezmiňuje o tom, že by snad Ježíš měl být Boží syn. Tam napořád Ježíš zůstává synem galilejské matky Marie, kterého její snoubenec přijme za svého tím, že mu před mnoha svědky dá jméno Ježíš.

O Ježíšově božství zatím nic netuší ani ti tři legendární mágové přišlí z krajiny východní, kteří se budou v Jeruzalémě s naivitou sobě vlastní před konfidenty vladaře Heroda vyptávat na právě narozeného krále Židů.

Ježíšovo božství má zůstat a také zůstává zakryté jeho lidstvím.

Matouš nás záměrně napíná až právě sem, do závěru třetí kapitoly. Teprve zde, na prahu Ježíšovy kazatelské činnosti, máme slyšet to, co od Boha z nebe uslyšel při svém křtu on. Totiž, že je Boží, milovaný a vyvolený syn. Boží ztělesněný zástupce na zemi.

Čímž se dostáváme tam, kam jsme se dostat měli. K tomu, co bylo nabídnuto jako otázka na začátku: Proč křtít a co z takového křtu vlastně kdo má.

Protože při křtu rozhodně nejde o členský zápis exkluzivně do té či oné církve. Křtíme do církve obecné, která nemá své řídící centrum ani v Praze, ani v Římě ani v Cařihradu, natož pak v brooklynské Strážné věži.

Důvod, proč se rozhoduji pro křest, ať už pro sebe nebo pro své děti, je přece jiný. Je úplně stejný jako byl ten Ježíšův v judské poušti.

Protože tak to Bůh žádá.

Protože pak budu snáze kráčet všedními dny, které mám před sebou, a které ne všechny budou skvělé.

Protože chci slyšet a pak si i připomínat Boží hlas z nebe:

Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení. Ty jsi má milovaná dcera, při tobě budu stát, budu tě hlídat a neopustím tě.