Narození Páně

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Až potud je vše v pořádku. Tento verš umístěný doprostřed slavnostního prologu Janova evangelia sděluje výstižně přesně to, co jinde napsali velcí vánoční vypravěči, Matouš a Lukáš. Jednorozený Boží Syn vchází mezi nás obyčejné lidi, ne jako přízrak, ne jako chiméra nebo jako pomíjivý sen. Přichází v růžovém, nahém těle Mariina dítěte, kterému pak osmého dne dá Josef jméno Ježíš.

Až potud je všechno v tom nejlepším pořádku.

Ale když čteme slavný poetický úvod Janova evangelia v jeho celku, naše předběžné porozumění, že tohle vystihuje podstatu Vánoc, přece jen poněkud uvadá. Objeví se pochybnosti:

Kde má efezský svatopisec například galilejskou dívku Marii a kde jejího snoubence, tesaře Josefa?

Kde jsou pověstní betlémští pastýřové, jak zachumláni do beraních kožichů přes noc drží za městem hlídku u svých stád?

Kde Jan zmiňuje císaře Augusta, jak vydává nařízení, aby byl spočítán všechen lid jeho rozsáhlé říše?

A kde jsou ty nuzné jesle, do kterých ubohá Marie uloží své narozené dítě, protože se pro ně nikde nenajde teplé a suché místo pod střechou?

A kde slyšíme, jak andělé zpívají své Gloria? Ani vidu ani slechu!

Natož pak kde je nějaká zmínka o třech mudrcích putujících do Jeruzaléma z východních krajin za znamením jasné hvězdy?

Sečteno a podtrženo, skoro to vypadá, že čtvrtý evangelista o křesťanských Vánocích, o stromečku, o Betlému, o krásně zabalených dárcích, o smaženém kapru a bramborovém salátu nebo ideálu české ladovské zimy, neví zhola nic!

Anebo – připusťme to – je tu možná také zcela opačná perspektiva. Totiž, že právě naopak. Že Jan detailně zná nejen matoušovská a lukášovská, ale i všelijaká další vánoční vyprávění mnohem lépe než my. Že tahle tradice, která se nám nedochovala v původním celku a šíři, je mu důvěrně známá. A že je známá i ostatním křesťanům a křesťankám jeho církevního společenství usazeném v jednom z tehdejších největších helénských městských center.

Jan, jeho sestry a bratři jsou betlémským událostem časově i prostorově blíže než my. Vždyť tehdy od Ježíšova narození uplynulo jen nějakých sto let. Tudíž, a to by mohl být důvod a vysvětlení toho, proč píše, co píše, není zapotřebí opakovat, co lidé znají a co velice zdařile zapsali jiní.

Pojďme tedy s Janem nyní společně na chvíli přemýšlet ne jen o tom, co a jak se stalo, ale i tom, proč se to stalo, a co to má pro nás znamenat.

Není totiž pochyb o tom, že pro Jana je vánoční evangelium vtělení Syna Božího něco velikého. Velikého až tak, že své evangelium zahajuje pověstnými slovy Na počátku. Tedy slovy, které známe a které čteme v zahájení celé Bible. Hospodin na počátku tvoří svět nikoli svýma rukama ale mocí svého slova. Jan má pravdu. Na počátku bylo Slovo.

Když se tedy Ježíš narodí do studené horské noci tam kdesi za městečkem, odehrává se to stejné – jen jinak – jako když Hospodin svou řečí tvoří nebe a zemi, moře a souši, rostliny a ptáky, zvířata a lidi.

V Ježíši, synu Marie, svět prochází transformací. Je jakoby tvořen znovu. V Ježíši, synu Marie, jsme k takové transformaci zváni i my. I my se z impulsu vtěleného Slova máme znovu narodit, stát se někým novým, jiným.

Co Lukáš umí vyprávět prostřednictvím legendy o dlouhém putování z Nazareta do Betléma, to Jan vyjádří stručnou větou: A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Vánoční poselství nás bezpochyby a právem fascinuje bez ohledu na věk a postavení. Je to něco úžasného. Bůh opouští pohodlí nebeských výšin a přijímá pobyt v našem mnohdy dosti neútulném, studeném a nebezpečném světě. Jde do rizika, které mu přitom musí být předem známé. Totiž, že se tu mezi námi, lidmi nátury betlémských měšťanů, že se tu stane nevítaným hostem. Tulákem, o kterého nikde nestojí a nikde jej nechtějí. Svět ho nepoznal, konstatuje smutně Jan. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Tohle je syrová rovina vánočního zvěstování, kterou na vlastní kůži nechce zažít nikdo z nás. Kterou o svátcích ani kdy jindy nikdo nepřeje svým blízkým ani náhodou. Janův prolog nezatajuje, že teď máme před očima drama s prvky tragédie. Opus o lidském nedostatku solidarity, natož pak základního soucitu s bližním v nouzi.

Jistě, najdou se výjimky – a Bohu díky za ně v každé době! Vždycky se najdou takoví lidé dobré vůle jako Josef, Maria, pastýři nebo orientální mudrcové na velbloudech.

Ale co ta zbývající, mlčící většina? Betlémští obyvatelé si nevšimli nebo nechtěli všimnout ničeho zvláštního – až do okamžiku, kdy do jejich domovů vtrhli vojáci vyslaní krutým a bezohledným králem Herodem.

Jan možná tiše přechází vyprávění o betlémské hvězdě – ale na světlo, které s vervou prosvěcuje temnoty našeho světa, sází veškerou svou naději. Jistě, zakoušíme to zvláště teď, v čase zimního slunovratu, že tmy je mnohem víc než denního svitu. Nicméně každý, kdo už někdy v ruce držel svíčku, petrolejovou lampu nebo dokonce elektrickou baterku, potvrdí, že i malý paprsek stačí. Stačí na to, aby se člověk relativně bezpečně mohl vydat na cestu třeba i o půlnoci. Jistě: vyžaduje to odhodlání a odvahu. Aktivitu na naší straně. Kdo se chce někam dostat, musí vstát, opustit vyhřátý domov a jít. Tohle za nás nikdo neudělá, ani Bůh sám. Tohle je na nás. Ale riziko je přijatelné a perspektiva jasná. Kristovo světlo, jakkoli zatím jen slabé a provizorní, nás dovede navigovat i značně obtížným terénem horských hřebenů a soutěsek našich životních osudů. Může nás dovést až do cíle, který tušíme, ale kvůli tmě zatím na vlastní oči nevidíme.

I když Jan ve své době o podobě našeho dnešního slavení Vánoc nemohl tušit zhola nic, přece jen máme společného to nejdůležitější. Totiž dětské očekávání, že budeme obdarováni. Jan nás o tom ujišťuje veškerou silou svého uměleckého vyjádření: Pokud má být dárcem Boží Syn, pak můžeme čekat něco mnohem lepšího, než v co si vůbec troufneme doufat a myslet. Bude to dar milosti za milostí.

Bude to dar božské pravdy.

Pravdy o tom, že před Bohem nezáleží, co máme napsáno v občance. Nebo v rodném listu jako číslo, jako datum narození. V dosahu svrchované milosti tvůrce světa jsme a zůstáváme všichni milované Boží děti.

Světlo Janova vánočního evangelia svítí pro každého z nás a je silnější než tma.