Neděle Dobrého pastýře

Když přijede český evangelík na Slovensko nebo do Slezska, a když tam v neděli zajde do kostela, možná ho čeká určité překvapení. Asi ani ne tak v tom, co se tam říká a zpívá, jako spíš v tom, jak to tam vypadá. Tamní chrámy, malé i velké, bývají zcela standardně opatřeny oltářem. Jehož součástí bývá velký oltářní obraz.

Jistě, jsme v protestantském prostoru, bude to tedy obraz ne s nějakým svatým, kterému je zasvěcen daný kostel, nýbrž s obrazem Krista. Ne vždy, ale docela často, to bude Kristus v podobě Dobrého pastýře.

Což není náhoda. A už vůbec ne zbytná dekorace či doplněk domu Božího. Něco jako váza na květiny nebo koberec na podlaze. Motiv Krista, který zachraňuje ztracenou ovečku, případně Krista, který se jako dobrý pastýř sklání k pasoucímu se stádu, je trefa do černého. V takovém kostele mají věřící před očima Syna Božího, který se stará o svůj lid tak, jako se starají pastýři o své chundelaté svěřence v horách nebo i na okraji pouští. Pokud bych tento pastorální motiv chtěl převést do teologické řeči, pak bych řekl: Malíř formou sobě vlastní zobrazuje nic menšího než to, čemu říkáme spasení. Tedy záchrana od hříchu, od ďábla. Tedy bezpečný pobyt tam, kam na nás nemůže nemoc, bolest, pláč ani smrt.

Když v Janově evangeliu čteme vyprávění o Dobrém pastýři, bude hodně záležet na okolnostech. Jestli budeme takzvaně v klidu a pohodě nebo jestli nám voda poteče do bot. Protože se tu dřív než o hodném a starostlivém pastýři mluví o někom zcela opačném. Totiž o zloději, který hodlá krást a ničit. Který se nebude rozpakovat při loupeži třeba i zabíjet. Mluví se tu s veškerou vážností o někom, kdo sice nemá klíče od hlavního střeženého vchodu, ale kdo si vůbec neláme hlavu s dodržováním slušnosti nebo dokonce zákona. Zeď prorazí a ohradu přeleze. Ovce z ovčince odvede a pranic mu jejich zoufalý nářek vadit nebude.

Když mi bude dobře, historka o banditech, kteří loupí a kradou, mne až tak nevystraší. Když ale budu vědět, že to, co se kolem mne děje, příběh o loupežném přepadení s rizikem zabití náhodných svědků docela připomíná, možná až tak v klidu nezůstanu. Možná budu myslet na to, že i můj další pobyt v klidu a pohodlí chráněného ovčince není automaticky daný. Noc je hluboká a vytí hladových vlků se najednou ozývá z docela nepříjemné blízkosti. Jejich zuby jsou ostré. Jejich úmysly zlé. Naděje na nějaké slitování z jejich strany prakticky žádná. Možná v takové chvíli začnu přemýšlet o tom, kde by se pro mne mohla najít pomoc a záchrana.

Jenomže: na koho se obrátit? Na kohokoli? Být bezhlavě, naivně důvěřivý? Jakože všichni lidé jsou tak nějak dobří a v církvi ještě více?

To je otázka. Ježíš je po mnoha hořkých zkušenostech v této věci docela skeptický. Což se mu ani nedivím. V Jeruzalémě uzdravil od narození slepého mladíka. Místo poděkování mu teď hrozí ztráta důvěry, nenávist, ba nakonec pokus o kamenování. Ne poprvé a ne naposled.

A přitom není někde mezi cizími ale mezi domácími víry, uprostřed lidu Božího. Ti, kteří by mohli pomoci, se otáčejí zády. A tak nelze než povzdechnout: Kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží.

Naštěstí v církvi lidu Božího ne všichni jsou námezdní, lacino najatí, agenturní pastýři dovezení odjinud, kterým je vposled všechno jedno kromě své výplaty. Naštěstí skoro vždy se někde najde věrný strážce dveří, dobrý vrátný nebo vrátná. To jsou lidé, kterým na věci evangelia záleží. Kteří vědí, že dveře jsou důležité. A že je docela podstatné hlídat, kdo chce vejít dovnitř a s jakými úmysly. Není úplně snadné tohle rozpoznat. Do lidských duší a srdcí nevidíme, a když, tak jen částečně. V každém společenství budeme rádi za někoho takového, kdo třeba není dokonalý, ale má toto specifické a velmi hodnotné charisma. Kdo se o bdělý pohled poctivě snaží. Kdo umí rozpoznat tvář a zaslechnout hlas Dobrého pastýře. Komu není jedno, co kdo mezi námi říká a co dělá a jak se přitom tváří. Na takové se můžeme spolehnout. Můžeme od nich s důvěrou očekávat asi ne rovnou spásu, ale spolehlivou pomoc určitě.

Vrátný nás možná nespasí – dobrý pastýř ale ano. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn. V překladu Bible kralické: Spasen bude.

Teď je otázka jak. Jak doopravdy. Co přesně se tím myslí. Co to pro mne konkrétně znamená. Protože leckomu se může zdát přesně to, co má před očima. Jestliže mým spasitelem má být Ježíš z Nazareta, tak jak to vlastně chce zařídit, když on sám pro sebe nezařídil mnoho? Když se nechal zradit, polapit, vyslýchat, křivě obvinit a popravit. Co to má společného se mnou, s mým strachem, s mou bolestí, s nebezpečím, které mi hrozí? Tyhle a podobné otázky si spolu s evangelistou Janem můžeme klást. Co z toho vlastně máme, že se scházíme k modlitbě a k lámání chleba v ten den, kdy Kristus vstal z mrtvých?

Ježíš neřekne nic nového, když upozorňuje na vztah důvěry. Totiž, že na sebe spoléhají ti, kteří se znají a na sebe spoléhají. Vztah mezi mnou a Kristem ne snad začíná ale potvrzuje se křtem. Tak jako dobrý pastýř zná jméno každé ze svých ovcí, povahu, sílu a slabost každé ze svého stáda, tak Kristus zná mne. Při křtu se vysloví mé jméno. A toto moje jméno se vloží do jeho péče, do jeho nebeského seznamu. Nejsem pak pro něho někdo cizí a on není cizí pro mne. Něco o něm vím.

A to nejdůležitější, co o něm vím a na co ve víře spoléhám, je to, že on, jako pastýř, jako ochránce a jako zachránce pro mne nasazuje svůj život. Jsem pro něho tak důležitý, že pro mne půjde do vody i do ohně, i na kříž. Svůj život, říká Ježíš, dávám za ovce.

Ježíšova smrt proto není nehoda. Není to nešťastná shoda okolností. Není zbytečná. Ne, je to součást jeho péče o mne, o mé zdraví, o můj život, o mé štěstí.

Co mne v jeho péči čeká, je přesně tohle. Tohle je moje spása. V síle Ducha. V pomoci takových lidí, jako je vrátný. Chce mne bránit. Chce mne hledat, když zabloudím. Chce mi dopřát život v hojnosti.

A pokud mi bude zle, bude mne utěšovat, posilovat, povzbuzovat nadějí, že každá bolest jednou pomine a že utrpení není to poslední, co je pro mne připraveno a co můžu čekat. Zde na této zemi, ve společenství s vrátným a všemi ostatními. A jednou pak ještě mnohem víc tam, kde bude jedno stádo a jeden pastýř.