Neděle masopustní

S dětmi každou středu na náboženství už mnoho týdnů probíráme Desatero. Ke každému Božímu přikázání si povídáme a kreslíme. Také si vyprávíme příběhy, které s daným příkazem souvisejí nebo ho rozvíjejí. Některá přikázání jsou dětem zprvu málo srozumitelná, především Nesesmilníš. Jiná však chápou velice dobře, bez velkých diskusí či vysvětlování. To platí především o prvním z druhé desky Mojžíšova Dekalogu. Nezabiješ.

V této souvislosti je pozoruhodné a potěšující, že základní normy lidského chování bývají úplně stejné po celém světě. Jistě se najdou podivné výjimky, o kterých pomlčíme. Ale jinak, bez ohledu na světadíl, místní kulturu, náboženství nebo politický systém, prostě mohu předpokládat, že tam, kam jsem přijel na pracovní cestu nebo na dovolenou, platí zhruba to stejné, co u nás. Není dovoleno vraždit, smilnit, krást, lhát nebo někoho veřejně urážet. A není to žádná novinka, to už bylo řečeno otcům, doslova „starým“. Kdo by zabil, bude vydán soudu.

K tomu mám dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou.

Tou dobrou zprávou je, že kriminalita se v naší zemi statisticky zmenšuje a že bezpečnost se u nás rok od roku zlepšuje, jakkoli premianty mezi evropskými státy rozhodně zatím nejsme.

Ta špatná zpráva je skeptická: Mojžíšův prastarý zákaz bohužel ze své naléhavosti neztratí nic až do doby, než přijde nový Jeruzalém ve své nebeské kráse a slávě.

Zkrátka a dobře: vraždit je nepřípustné a neomluvitelné – a s tím asi bude souhlasit téměř každý.

Jenomže, bylo by málo, kdybychom se shodli jenom na tom. A pominuli, co vše mordům a těžkým ublížením na zdraví předchází. Co je připravuje nebo umožňuje. Známé přísloví, že pes, který štěká, nekouše, je pravdivé jen částečně. Už jsme viděli nebo dokonce na vlastní kůži zažili psy, kteří nejdříve štěkají a pak bolestivě kousnou.

Přesně o tom jsme slyšeli v našem čtení z Matouše. A přesně to vysvětluje, proč se tu mluví o tak přísných sankcích za něco tak jakoby málo nebezpečného, jako je hněvání, pomlouvání či zatracování. Hrozí se tu soudem, vězením či dokonce ohnivým peklem. Což může vypadat až přehnaně.

Zdání klame. Stejně jako klamou běžné ohleduplné překlady do národních jazyků. Jen málokterý překladatel si v posvátném textu troufne použít něco takového, jako je vulgarita nebo šťavnatá nadávka. Jenomže právě s tím se tu máme setkat – a možná škoda, že nesetkáme. Protože pak by nás ta daná hrubá slova, která nepatří do slušné společnosti, bolestně zasáhla na citlivém místě.

Protože na život druhého člověka se dá zaútočit i jinak než nožem nebo pěstí. Pouhým slovem nebo šikovně naaranžovanou fotografií se dá narušit nebo docela zničit jeho pověst, čest, autorita, věrohodnost a lidská důstojnost.

Slovní útok na druhého člověka je něco nejen neslušného, ale zároveň velmi nebezpečného – něco, co se prostě nemá stát.

Jenomže – co když se to přece stane? A co když jsem to dokonce já, kdo se takového jednání dopustil, ať vůči svému bratru, sestře, nebo vůči svému protivníku? Co potom?

Dělávají se občas ankety, které části bohoslužby lidé oceňují nejvíce. Kupodivu ne vždy na prvním místě bývá kázání. Kazatelé a kazatelky bývají někdy málo připravení, ne vždy řečnicky vybavení, někdy nudí nebo se vyjadřují nevhodně. Naopak vysokého skóre dosahuje pozdravení pokoje – liturgický prvek ještě nedávno pozapomenutý a v mnoha kostelech zcela neznámý. Přátelsky podaná ruka nebo dokonce objetí či políbení má velikou sílu. Možná lépe než množství slov vyjádří smír nebo alespoň ochotu k usmíření. Je to gesto silné a osvobozující.

A je to něco, co nám umožňuje pokojně a s důvěrou žít v rodině, mezi přáteli. A taktéž samozřejmě ve společenství věřících. Protože i tam, kde jsme doma, i tam si někdy vzájemně nerozumíme, ubližujeme si. Tím, co říkáme a děláme – ale také tím, co neděláme a neříkáme. Hněváme se na ty, kteří nám jsou nejblíž, snižujeme je nebo dokonce v afektu zatracujeme.

Řešení, které dnes z evangelia – už pokolikáté! – slyšíme, není snadné. A možná ani příjemné. Jdi se nejprve smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a přines svůj dar. O to hůř, že možná ne vždy je celá vina na mé straně a možná ne vždy se dá zjistit, v čem vlastně spočívá příčina vzájemného nesouladu, hněvu nebo výčitek.

Je v tom jistě kus střízlivého pohledu na svět, že asi ne každého člověka jsem schopen vnímat jako svého bratra nebo sestru. S mnoha lidmi jsem si vzájemně nesympatický. Nebo přinejmenším s mnoha lidmi absolutně nesdílím jejich názory, hodnoty a životní způsob. Nechci mít s někým takovým nic společného. Snad se někdy takový člověk může označit jako můj protivník nebo odpůrce.

Jenomže, a to je těžká disciplína, můj protivník nemusí být hned můj nepřítel. Nemusí to být někdo, koho bych nejraději zničil. Naopak, i protivníka přes veškerý svůj nesouhlas mohu a mám respektovat jako člověka. Možná, že s takovým ani nelze dosáhnout usmíření, jakkoli bych si to přál. Možná, že postačí něco menšího – totiž dohoda. Projev dobré vůle sjednat nápravu rozbitého soužití v nějaké důležité věci. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu. Dokud to jde. Dokud ještě žijete. Dokud na to máte sílu. Dokud jste v kontaktu, byť možná ne zrovna přátelském.

Zbývá otázka, proč tohle dnes společně čteme a promýšlíme. Proč se tahle ochota ke smíření nebo alespoň k dohodě, případně vyrovnání, po nás žádá. Jak tyhle docela obyčejné a všední věci souvisí s něčím tak vznešeným ba posvátným, jak je naše víra, naše naděje naše láska.

V Horském kázání se to ne náhodou připomene dvakrát, na začátku a pak na konci. To velké vznešené totiž s tím malým a všedním souvisí. Nebo se to možná dá vyjádřit tak, že velké a vznešené mohou být právě ty malé a obyčejné chvíle, které prožíváme ve svých všedních setkáních s druhými. Ať už je důvěrně považujeme za své sourozence nebo spíše opatrně za své protivníky.

Tedy na začátku: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

A na konci: Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.