Sborový dopis

Spravedlivý Bože,

ty Věkovitý z Danielova proroctví,

zachraň nás z mrazu zla a hříchu,

zahřej nás, ať kráčíme naproti Kristu cestou spravedlnosti,

aby nás při svém adventu našel, když čekáme a bdíme.

Neboť on s tebou, v jednotě Ducha svatého,

žije a kraluje na věky věků.

(Modlitba z 1. neděle adventní)

O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noeho: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky – takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde. Uvažte přece: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, bděl by a zabránil by mu vloupat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. (Mt 24,36–44: evangelijní čtení na 1. neděli adventní)

Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). Bude jíst smetanu a med, aby dovedl zavrhnout zlé a volit dobré. Ještě než bude chlapec umět zavrhnout zlé a volit dobré, bude opuštěna země, z jejíchž obou králů máš hrůzu.

(Iz 7,14–16: starozákonní čtení na Boží hod vánoční)

DVOJÍ ADVENT – DVOJÍ VÁNOCE?

Také letos se na 1. adventní neděli se v Českém Brodě, jak je zvykem už po mnoho let, slavnostně rozsvěcel vánoční strom. Předcházela tomu velká slavnost určená dětem i dospělým: lampiónový průvod, zpěv vánočních písní, bubnování městské gardy, masky, andělé na chůdách, videomapping… Potemnělé náměstí se zcela zaplnilo lidmi, tlačenicí se skoro nedalo projít. A všude panovala dobrá nálada umocněná prodejem horkého čaje a svařeného vína. Jakousi „třešničkou na dortu“ mělo být sváteční slovo z pódia před kostelem. My oba faráři, evangelický a katolický, jsme se dostavili ve stanovený čas a paní vedoucí kulturního odboru měla radost, že jsme nezapomněli. Náš úkol zněl jasně: něco stručně povědět o podstatě Adventu a Vánoc. Kolik že na to máme času?, ptali jsme se týden dopředu dotyčné paní vedoucí. Asi tak dvě minuty, odpověděla zadýchaně, příprava rozsáhlé kulturní akce s mnoha účinkujícími jí dala notně zabrat. S kolegou Kryštofem jsme se na sebe podívali dost nakvašeně. Ve 120 vteřinách toho asi moc nevysvětlíme. A navíc, rozjásaný zástup všech generací na náměstí shromážděný, po všech těch nahlas zpívaných a vytrubovaných melodiích o nějaké hlubší spirituální úvahy asi příliš stát nebude. Takže co lidem povíme? Stihli jsme to nakonec ve dvou větách. Přijďte na půlnoční, letos bude ekumenická, společná pro všechny lidi dobré vůle. A za tři minuty se uvidíme v kostele, zapálíme první svíci na adventním věnci.

Je to zmatek, stejně jako každý rok, běží mi hlavou. Advent, Vánoce, tady na náměstí lemované stánky prodavačů cetek a horkých nápojů všechno dohromady, a k tomu ještě Mikuláš a čerti. Za starých časů – ó ty staré zlaté časy! – tomu tak nebylo. Lidé se během čtyř adventních týdnů pokorně postili, zpytovali svědomí, modlili se, v kostele zněly vážné rorátní písně, ještě ve tmě před úsvitem. Vzkříšený Kristus přijde, ve slávě, a bude soudit živé i mrtvé. O tom dni, kdy Pán znovu přijde, nikdo neví. Kdyby hospodář věděl, kdy přijde zloděj, bděl by a hlídal. Proto i vy bděte, neboť nevíte, kdy váš Pán přijde. Vánoce se slavily až pak, až po čtyřech týdnech, až na půlnoční. Teprve se svatou půlnocí se rozezněly první koledy zvěstující, že se narodil Kristus Pán, v Betlémě, na slámě. Zkrátka a dobře: Advent je Advent a Vánoce jsou Vánoce. Dvě různé doby církevního roku. Ne dva Adventy a ne dvojí Vánoce. Když se to smíchá dohromady, dopadne to, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Nepomátla všechna ta pozlátková komerce naše hlavy už dočista? Co má ten adventní druhý příchod Páně v moci a slávě kosmického Krista společného s tím prvním, vánočním, v chudobě betlémského dítěte?

Možná nakonec víc, než si my liturgičtí puristé myslíme. Možná ta lidová někdy trochu kýčovitá předvánoční atmosféra, popíjení svařeného vína, podnikové vánoční večírky, povídání s přáteli, sledování pohádek a dětská radost, možná přece jen lidsky pochopitelně ukazují k finální radosti, na kterou se můžeme těšit na konci věků. Datum proměny našeho ne vždy růžového světa světa, tak, jak ho známe, evangelium ani epištoly předem neurčují – naopak naléhavě varují, aby nás ani nenapadlo něco takového vypočítávat. Tisíc let u Pána je přece jako jeden den, a jeden den jako tisíc let. První příchod – ten s jesličkami, Betlémem, pastýři, anděly, hvězdou a třemi králi – jemně a pohádkově naznačuje, co asi můžeme čekat v nebeském Jeruzalémě: Vánoce, které se nám budou líbit a které nebudou končit novoroční kocovinou. Ba ještě víc: ten druhý Advent a druhé Vánoce budou lepší než ty první. „Jak je psáno: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Tak šťastné a veselé!

Bože, původce všeho života,

v této svaté noci nám zazářil jas tvého božského světla

a my jsme poznali, že tvůj Syn se pro naši spásu stal člověkem.

Dej, abychom toto tajemství ve víře pochopili a uchovali,

dokud jednou nebudeme patřit na jeho nezahalenou slávu.

O to tě prosíme skrze Ježíše Krista, tvého syna a našeho bratra,

který s tebou a s Duchem svatým žije v našem středu nyní a navěky.

(Modlitba o svátku Narození Páně)